Dračí následníci: Elementálové

Kapitola 1: Vítejte na Dracorisu

Ahoj, tak konečně mám po zkouškovém a přináším vám sem první kapitolu ❤️. Není to nicmoc, je to zatím takový úvod do tohoto světa, ale snad se vám to bude i tak líbit.

Nebudu radši víc zdržovat. Přeji příjemnou zábavu 😉.

***

Jako všechny velké dny, i tenhle den začal sluncem. První paprsky už líbaly hladinu oceánu a dávaly život tomu klidnému a nekonečnému elementu. Jediným zvukem bylo šumění vln, a také mávání křídel.

Když oceánskou hladinu rychle a náhle protnul stín v doprovodu právě tohoto překrásného zvuku, každý, kdo měl aspoň kouska představivosti, si hned představil, že jde o jednoho z dračích stvořitelů, třeba o Aquaris, která se přiletěla pokochat svým dílem, ale byl to jen racek. Prostý racek, který si zkrátka užíval své svobody, a také proměnlivé nádhery slunce odraženého ve vodě, kterou mu nemohla poskytnout pevná země. Šlo o vskutku mírumilovný pohled.

Pocit míru náhle přešel, když se zespodu hladiny začala pomalu vynořovat žraločí silueta. Nebohý racek, nevědom nebezpečí, letěl dál a nesledoval, jak se silueta zvětšuje a zvětšuje, až nakonec už to nebyla jen silueta. Než se nadál, celý žralok se zničehonic vynořil z těch temných hlubin a z radosti na něj cenil svých několik řad velkých, ostrých zubů.

Racek na poslední chvíli hrozbu zpozoroval a v úleku ucukl. Kterýkoliv jiný racek by při pohledu na žraloka jistě odlétl úplně, ale on ne. On se tomu začal smát. A ne škodolibě. Žralok by se jistě taky smál, kdyby jeho druh mohl, a možná ještě víc, protože tenhle žralok a racek nebyli lovec a kořist. Ne, oni byli něco úplně jiného.

Byli to totiž přátelé. Vlastně nejlepší přátelé. Protože v tomhle světě to je možné.

Když se dva přátelé dosmáli, oba se rozhodli na chvíli zanevřít na svobodu otevřeného oceánu, a pokochat se krásnou zemí, která se skrývala v dáli za mlžným oparem a provazci světla. Koneckonců, jak znal každý námořník, kde byli racci, tam byla i pevnina.

Ta pevnina byla Dracoris. Stejně jako před lety. Stejné hory, stejné pláže. Byl v tom světle tak nádherný. Stejně jako v den, kdy Ignisiris stvořil Slunce. Oba tedy neváhali a spolu, bok po boku, vyrazili do jeho vod. A nejen do vod. Když totiž spolu pluli a letěli tu vzdálenost, která je dělila od pevniny, a obraz jí i života na ní se stával čím dál jasnějším, neznámému oku začalo být hned jasné, že Dracoris není jako jiná místa.

Jako první z mlhy povstaly to, co už draci stvořili. Hory, pláže, lesy, ale to, co bylo skutečným skvostem celého kontinentu, a také současnosti, bylo něco jiného. A sice OHROMNÉ město v popředí. Dracoricity. Náš domov.

Dracoricity, i když stvořeno lidmi, není typickým městem z mimosvětských vyprávění. Kde jinde stojí domy z cihel nebo ze dřeva, a lidé chodí buďto se zvířaty na vodítku nebo cestují výhradně v autech, po místních ulicích se procházejí lidé i zvířata všeho druhu, bok po boku, svobodně, jako rovní s rovnými. V ulicích s kamennými budovami a dlážděných jak tropickými palmami tak chlad milujícími borovicemi tu chodí žirafy, tygři, koně, varani, ale i malá zvířata, ať už běžná, nebo která vypadají, jako by byla z kamene či ohně! Také tu jsou vodní zvířata, která si kolem ráda létají ve vodních bublinách, jako by už nepotřebovala bezpečí oceánu ani jezera. Tahle konkrétní zvířata jsou velkou zvláštností Dracorisu a jeho odkazu.

Zvířata tu však nejsou to jediné zvláštní. I lidé jsou jedineční. Někteří se totiž umí vznášet! Jiní si zase umí přivolávat věci myslí, jiní píšou, aniž by si to uvědomovali, a v ulicích běhají děti, které hrají fotbal nebo třeba malují na chodník lépe než kdejaký profík s mnohaletou zkušeností.