Dračí následníci: Elementálové

Kapitola 2: Nový začátek, staré zvyky

Ahoj. Omlouvám se za dlouhou neaktivitu, pokud nepočítáte to krátkodobé odzveřejnění, ale měla jsem s touhle částí dlouho problém. Nakonec jsem se jí rozhodla rozdělit, takže je i kratší, než jste u mě zvyklí, ale snad to nebude vadit... Nebo jo?

No nic. Takže tady to je a snad se vám to bude líbit. Přeji příjemnou zábavu 😉.

***

Jako vládce země jsem si pochopitelně cestu mezi stromy, kopci a skalami užívala stejně, ne-li více, než cestu městem, avšak čím blíž jsme kampusu školy byli, tím spíš jsem si přišla netrpělivá a přála jsem si, aby to už skončilo. Naštěstí se tak, asi dvě a půl hodiny po odjezdu z naší příjezdové cesty, stalo, a jedinou silnici v lese konečně vystřídala mohutná tepaná brána, která nás pustila do mohutného areálu, který by vydal za další město. Svým způsobem to tak vážně je, protože Akademie živlů je vlastně internát, navíc takový, který se pyšní odříznutím od zbytku civilizace, ale nebylo to nic, z čeho bych měla strach. V ten moment jsem byla jen uchvácena.

Ani jsme nezaparkovali a viděla jsem obrovský dvůr dlážděný snad miliónem kusů vzorovaného kamení, a osvícený nekrytými loučemi, v jehož centru se vzpínala ohromná fontána čtyř se vzplétajících Draků Stvořitelů. Aquaris plnila fontánu vodou ze svých očí, Ignisiris choval ve svých spárech plamen, Terrarisiny tlapy a kámen pod nimi tvořily základ fontány, a Airis se vzpínala nejvýš s tlamou dolů v polibku, který nám všem kdysi vdechl život. Od fontány se táhla bílým kamením vyskládaná koryta s vodou, která zdobená vodotrysky v symetrických paprscích a liniích obepínala celý kampus. Podél veškeré to studené kamení, hlavně v okrajích dvora, narušovaly travnaté ostrůvky s původními stromy, které sem dosahovaly ještě z okolního lesa. I když byl jen uvítací den školy, už v chvíli jsem u těchto stromů viděla v trávě posedávat studenty v jedinečných školních uniformách, které Dracova akademie živlů nabízela.

Nebyly jako uniformy v jiných školách. Uniformy zde se u všech pohlaví skládaly z celotělové na bocích černé kombinézy s dlouhým, vzadu vykrojeným, rovněž černým sakem s erbem školy, ale zatímco střih byl u všech téměř shodný, barvy střední části kombinéz a lemů saka se lišily pro jednotlivé živly. Zemní byly zelené s hnědým lemováním, vodní modré s pastelově fialovým lemováním, ohnivé rudé s oranžovým lemováním a nakonec vzdušné byly bílé se žlutým lemováním. Všechno bylo sladěné, ale každá byla jedinečná, stejně jako studenti, kteří uniformu nosili.

Stačil jeden pohled a viděla jsem studenty snad ze všech vrstev Dracoricity a z celého Unussolu. Všechny jsem je neznala, spíš jen z dohledu. Všechny jsem je znát znát nemohla, když jsem byla pořád s Lapisem, a lepší to ani v blízké budoucnosti být nemohlo, když jsme se chystali bydlet s mámou střídavě v Ambicích, ale i tak jsem doufala, že si konečně nějaké další přátele mezi Elementály uděláme. Ne že by mi Lapis nestačil, jen jsme se shodli, že by bylo fajn podnikat něco i s někým jiným. Můj pohled se obzvláště zaměřil na jednu skupinu geokinetiček, které se tak bavily u stromu, co stál přímo u staré révou prorostlé zdi, která obepínala celý kampus. Vypadaly jako ten typ, co se baví jen o klucích a ve volnu si barví nehty. Nechtěla jsem soudit hned z prvního dojmu, jen jsem věděla, že jestli to tak vážně je, není to typ kamarádek pro mě. My si s Lapisem vždycky sháněli přátele špatně. S těmi různými živly a... dalšími důvody. Neházela jsem ale hned flintu do žita. Škola byla velká a studentů bylo dost. Třeba ta pravá kamarádka nebo kamarád čekali na nás hned za rohem.

Tahle starost se ztratila, když onen roh patřil neskutečné, starožitné budově, jež se vzpínala přímo uprostřed vší té majestátnosti kolem. Byl to středobod celého kampusu. Sršela z ní moudrost, historie, a především dědictví. MÉHO dědictví. Kolem byly i jiné budovy, ale tahle říkala, važ si mě a buď hrdá na to, kým jsi, a že tu můžeš být.