𝕎𝕙𝕚𝕥𝕖 ℝ𝕠𝕤𝕖𝕤

Kapitola 25

Všechno se děje tak rychle, nevěděla jsem, že když přijde jedno 'zlo' přijde po něm další tak rychle. Alespoň tohle mi Strange mohl říct. Já, Loki a většina učitelského sboru jsme se vydali ven. Stála tam armáda alfeimských vojáků a v čele byl jejich král.

"Sakra." šeptli jsme já a Loki zároveň. Podívali jsme se na sebe a pak zase na ně. "Kdo to je Albusi?" zeptala se Minerva svého nadřazeného. "Nevím, ale vím, o co jim jde." naznačil hlavou k Lokimu a Lie. "Chtějí mě a to taky dostanou." řekla jsem a vydala se směrem můj otec. "Počkej!" křikl Loki a chytil mě za ruku. "To nemůžeš udělat, tak dlouho jsem byl bez tebe, abych tě zase ztratil?" mluvil polohlasem. "Mě se nikdy nezbavíš." políbila jsem ho na čelo. "Všechno bude dobré, máš neskutečné štěstí." řekla jsem mu a vydala se za armádou.

"Co si myslíte, že děláte?" zeptala jsem se. "Narušili jste vyučování." překřížila jsem si ruce na hrudi. "Spíš co tu děláš ty dcero. Na tři roky jsi zmizela a já myslel, že jsi mrtvá." zamračil se otec. "Ty sis myslel? Vážně!? Chtěl se ať se provdám za Thora, náfuka, jehož otec je ještě větší náfuka!" křičela jsem na něj. "Měli jsme s Odinem dohodu!" křikl na mě nazpět. 

"Co tu chceš?" zeptala jsem se ho chladně. "Jdu si pro mou dceru." odvětil mi a změnil pozici na koni. "Pro tvou dceru? Pro jakou dceru!? Co to tady povídáš! Nechal jsi ho ať si mě klidně ZABIJE!" zfialověly mi oči. "Svou dceru zde nenajdeš, ta už je dávno mrtvá."  udělala jsem magií kamenu síly okolo učitelů a Lokiho bariéru. "Ty jsi má dcera! Má rodina, má krev!" křikl smutně. "To možná, možná jsem tvá krev, ale nikdy nebudu tvá rodina. Má rodina jsou lidi které mám ráda a oni mě mají rádi také." poukázala jsem na Bradavice. "Tohle je má rodina, ne TY." zamračila jsem se na něj.

"Jak chceš, ale až ti bude nejhůř, nechoď za mnou brečet." otočil se na svou armádu a připravili se na odchod. "Nezaslouží si to vědět." řekl otec jednomu ze sluhů po chvilce šuškání. "Králi, je to její matka." oponoval mu. "Dobře." vzdychl a podíval se na mě. "Tvá matka je mrtvá." řekl suše a v tu chvíli všichni odletěli na Alfheim.

-Hermiona pov-

Stáli jsme na famfrpálovém hřišti. "Co si myslíš, že se děje?" zeptal se mě Ron. "Nevím, ale jestli to vycítila Lia, tak to bude něco špatného." řekla jsem a podívala se směrem, kde stáli. Z tribun šli vidět všichni profesoři a před nimi stála armáda. Bylo jich mnoho, stovky, možná i tisíce. Mezi armádou a profesory stál jeden člověk. "Lia." vydechla jsem. Držela všechny učitele v fialové bublině a mluvila s vedoucím armády. 

Po chvilkovém dohadování se vedoucí otočil a začal se hádat s někým jiným, pak se otočil na Liu a něco jí řekl. Hned jak vyslovil ta slova, vypařil se. Okolo učitelů zmizela fialová bublina. Začala jsem mít divný pocit, jako kdyby se mělo něco nehezkého stát. A najednou se to stalo.

Celými Bradavicemi projela obří černá tlaková vlna, která všechny shodila na kolena. 

-Loki pov-

Potom co vyslovil ta slova okolo nás spadla ochranná bublina a já běžel za Lily. Spadla na kolena a začala brečet. Najednou z ní vyšla obří tlaková vlna, která otřásla celými Bradavicemi. Mě odhodila minimálně 10 metrů dozadu. Zůstal jsem sedět na místě a díval se, co se stane dál. 

Lily začala brečet a brek pořád nepřestával. Další tlaková vlna, tentokrát modrá. Pár profesorů po chvilce zmizelo, věřím, že to mělo co dočinění s tím, že měla barvu kamene prostoru. 

Další vlna, oranžová. Pár dalších lidí zmizelo a proměnilo se v duchy. 

Další vlna, červená. Svět okolo nás se začal měnit, podle reality, kterou teď Lily cítila.

Další vlna, zelená....

-pov Lia-

Začala jsem pouštět další a další tlakové vlny, než jsem spustila zelenou. Zastavil se čas, ale já stále brečela.Jako kdyby se celý svět zhroutil, nic nebylo v pořádku. Zrovna má matka, zrovna ta která byla ještě trochu na mé straně. Byla jsem rozhodnuta s tímhletím skončit.

Procházela jsem se po tichých Bradavicích. Jakby taky ne, když jsem všude zastavila čas. Procházela jsem se a smutněla jsem. Všechno se teď stalo strašně rychle. 

Našla jsem po Bradavicích vážně pěkné věci, které vím, že se mi budou hodit do budoucna. V Brumbálově pracovně byl schován prsten, který byl celý černý. Nasadila jsem si prsten a cítila z něj špatnou energii. Měla bych si ho nechat, než se k němu dostanou studenti. Nadále jsem našla také místo, kde se schovával duch, přesněji dcera Roweny z Havraspáru. Nechala jsem, ať může se mnou mluvit.

"Zdravím tě." pozdravila jsem ji s vřelým úsměvem. "Vidím, že se trápíš, musela to být náročná léta. Chtěla bych ti ale říct, že se plánuje pomsta. Tom Riddle umře." poslední větu jsem zašeptala a ona se na mě otočila. "Jak o tom víš?" zeptala se mě. "Viděla jsem to, jak tě zabil. Cítila jsem tu bolest." sklopila jsem hlavu. "Copak ode mě žádáš?" zeptala se mne. "Už to musíš tušit, proč bych zrovna já přišla o něco žádat. Nechci ti ji brát a proto se ptám, mohla bych?" zeptala jsem se jí a narážela na diadém její matky. 

--------

S diadémem a prstene jsem se vrátila zpět do mé komnaty. Tam jsem zrušila kouzlo mého tajemného zámku a sbalila si celou skříň do pytlíčku, který jsem začarovala. Vzala jsem druhý pytlíček a do něj dala deník společně s diadémem a prstenem. 

Převlékla jsem se do celočerného bojovného boleku, který neodhaloval ani kousek mé kůže. Byla jsem připravena zemřít, teda, ještě jsem musela něco vyřídit. 

----

"Doktore Strangi?" přišla jsem do svatyně, která byla potichá, ale věděla jsem, že Strange se přidal do průběhu mého příběhu. "Copak žádáte?" přiletěl za mnou. "Chci jen jednu věc.."

----

Vypařila jsem se jako pára nad hrncem. Nikdo nevědel kde jsem, nebo jestli pořád žiju. Realitu jsem vrátila nazpět a lidi, co se změnili v duchy jsem proměnila zpět. Brumbál mi pomohl se odpíchnout a já jeho pomoc přijmula. Nabídl mi útočiště a já jsem mu za to vděčná. Mohla jsem strávit nádherné 3 roky s mou novou rodinou, od které jsem se teď odloučila.

1018