No control

6 - Nový spolubydlící a tajná akce

„EMMO MY UŽ JDEME!“ uslyším ječet Emilii, když otevírám dveře

„Ahoj Johannesi. Co potřebuješ?“ zeptám se a usměju se na svého oblíbenějšího Johannese.

„Jen Siegfried rozhodl, že se mám k tobě nastěhovat. Jestli ti to nebude vadit,“ řekne a prosebné se na mě podívá, „Sturla je totiž nemocný.“

„Na chodbě tě spát nenechám. A teď mi řekni, co je Sturlovi,“ řeknu a pustím Johannese dál.

„Bolí ho v krku a cítí se mizerně. Egil mě s ním chtěl nechat, ale Ziggy mě okamžitě poslal sem s tím, že Sturla má karanténu,“ řekne, „A jak víš, Mazetovi nelze říct ne.“

„Lépe řečeno Siegfried toto slovo ani nezná,“ upřesním.

Johannes se zasměje a sedne si na postel.

„Ale jestli ti tu vadím, nasáčkuju se k Vetlemu a Jossíkovi,“ řekne a ukáže na dveře.

„Ne, v pohodě. My dva si to tu spolu užijem,“ znovu se na něj usměju.

„To máš recht. Jsem ten nejlepší spolubydlící, jakého si můžeš psát,“ řekne a já se zasměju. To, co jsem slyšela od Sturly rozhodně neznělo jako povídání o nejlepším spolubydlícím.

„Kdy máte trénink?“ zeptám se, když už je Johannes uveleben v posteli.

„Až po holkách, takže pohoda. Můžu ještě přes hodinu nic nedělat!“ řekne hodně nadšeně.

„Měla bych jít zkontrolovat Sturlu,“ řeknu.

„Před chvíli jsem od něj odešel. Patrick mu donesl snídani. Je v pohodě. Není malé mimino,“ řekne Johannes.

„To bych neříkala s takovou jistotou,“ řeknu potichu.

„Něco podnikneme,“ navrhne po chvíli.

„A co? Žádné blbosti nedělám,“ odpovím a skepticky se na něj podívám.

„Co si o mě myslíš? Že hodlám dát Tarjeiovi na postel špendlíky? Nebo že hodlám házet na Švédskou buňku vajíčka?“

„To by tě napadlo?!“ zhrozím se, „Nic takového rozhodně dělat nehodlám.“

„Emmo, já taky nemám nic takového v plánu. Myslel jsem, že třeba můžeme jít do kuchyně číslo dva, kde nikdy nikdo není a něco upéct,“ řekne.

„A ty umíš péct?“ zeptám se.

„Ne. Ale ty jo. Navíc jsme to měli v plánu se Sturlou. Jenže ten si dovolil onemocnět. Jdeme,“ zavelí, a tak se vydám za jedním z nejlepších kamarádů mého bratrance.

Zavede mě do kuchyňky na našem patře. Moc místa ani věcí tu není, ale trouba tu je, takže v pohodě.

Johannes odněkud vyčaruje tašku s moukou, cukrem a dalšími věcmi.

„Kdes tak rychle sehnal ingredience?“ nepřestávám se divit.

„Jak jsem říkal, měli jsme se Sturlou v plánu péct. Sušenky,“ vysvětlí.

„No tak to byste ten hotel podpálili,“ řeknu a Johannes souhlasí.

V tu chvíli dostanu nápad. Vytáhnu telefon a zavolám Sturlovi přes Skype.

„Co potřebuješ? Jsme doslova pár metrů od sebe,“ řekne místo pozdravu. Vlasy mu trčí všude okolo hlavy a vypadá, že je opravdu trochu nemocný.

„Jdeme s Johannesem péct,“ řeknu.

„A?“

„Chtěli jste to dělat spolu. Tak jsem si řekla, že aspoň všechno uvidíš a budem si při tom moct povídat,“ objasním svůj nápad.