No control

26 - Nejšťastnější den... Nebo ne?

--- Pohled Idy ---

„Jsem strašně nervózní,“ řeknu Sturlovi, když přecházíme sem a tam po buňce.

„Nebuď. Když se to nepovede, tak se svět nezboří,“ řekne a stiskne mi ruku.

„Jsem ráda, že jedu s tebou,“ řeknu popravdě.

„Já taky. Už bych měl běžet na start.“

„Tak jdi. Hodně štěstí.“

„Nechceš jít za Lisou? Rakušani mají buňku hned vedle.“

„Tak fajn.“

Taky vstanu. Sturla mě doprovodí k rakouské buňce. Zaklepu. Otevře mi rozesmátá Lisa Theresa.

„Čau Ido. A ahoj Sturlo - měl bys mazat na start,“ pozdraví nás.

„Vždyť už jdu,“ rozhodí Sturla rukama a odejde na start.

„Jen jsem nechtěla být sama v buňce, jsem hrozně vystresovaná,“ objasním důvod své návštěvy.

„Tak to jsi má správném místě. Je tu i Anaïs a Evka,“ řekne a pustí mě dovnitř.

Buňka Rakušanů vypadá na chlup stejně jako ta naše.

„Za chvíli se už budeme muset jít rozehřívat. Vůbec se mi ven nechce,“ stěžuje si Evka.

„Ale, ty máš ještě čas. Co má říkat tady Ida,“ mávne Anaïs směrem ke mně.

„Já bych stejně šla,“ pokrčím rameny.

„Tak si jdi pro věci a půjdeme na to,“ zavelí Lisa. Skočím do buňky pro lyže a již překontrolovanou pušku. Všechny se vydáme do prostoru určeného k rozcvičování.

Při této činnosti na nás padá nějaký humus. To zas bude závod... Minulý rok byl Oberhof úplně jiná písnička.

Za chvilku už ale musím do prostoru pro předávky. Postavím se vedle Franzisky Hildebrand, neboť Sturla a Erik Lesser příjíždí nachlup stejně. Rozjedu se.

„Natři jim to,“ řekne, když se mě dotkne a já se můžu vydat vstříc svému prvnímu úseku.

Stále se držím za Franziskou, i když její tempo není nejrychlejší, ale moc se mi nechce jet sama proti tomu větru a hnusu.

Za chvíli už ležím na stavu číslo dva. Střílím sice celkem pomalu, ale čistě, a tak odjíždím na prvním místě.

Jedu sama na prvním místě. Několik sekund za mnou se nachází Nika Vindisar ze Slovinska. Snažím se udržovat tempo, ale zároveň se neuhnat.

Na stavu jedná zaujmu střeleckou polohu. Každou ránu se snažím vypilovat. Bohužel jedna nespadne. Naláduju do malorážky náhradní náboj a snažím se sestřelit terč. Díkybohu úspěšně a můžu se vydat vstříc předávce. Po tomhle úseku se pořadí na celé moc nezměnilo.

Hned co předám Sturlovi, sjedu ke kraji a vydýchávám se. Všimnu si Emmy, který stojí opodál a ukazuje na mě palce nahoru. Odepnu si lyže a vydám se za ní.

„Myslela jsem, že budeš na střelnici,“ řeknu.

„Patrick mě sem poslal,“ odůvodní mi, proč se zde nachází a vezme mé lyže.

„Jaké to bylo?“ zajímá se.

„Jo, šlo to. Ještě mě čeká ale ta hroši část,“ řeknu. Popravdě, toho posledního úseku se hodně obávám. Nedokážu si představit, že pojedu o pódium a bude to záležet jen na mně.