No control

29 - Nenávidím tě

Možná bych se neměla se všemi tak hádat. Možná bych se měla snažit být víc v klidu.

„Hlavně moc nejez, mohla bys přibrat. Už tak nejsi úplně nejhubenější," uslyším za sebou Aspenese, když si nabírám k snídani.

Zaraženě se na něj podívám. Tohle se neříká ani největšímu nepříteli! A to jsem se mu chtěla omluvit za ten včerejšek.

„Nenávidím tě," zasyčím.

„Já tebe taky, Emmulo," oplatí mi to stejným tónem, hodí si na talíř jídlo a zamíří ke stolu.

Ještě čtyři dny a pak ho už (snad) nikdy neuvidím...

Já usednu k holkám a začnu se přehrabovat v jídle. Nasoukám do sebe dvě sousta. A pak se mi zase do mysli vrátí to, co řekl Sverre. Odnesu zbytek jídla a vydám se na pokoj.

Obleču se na běhání, popadnu sluchátka a jdu ven, kde je celkem dobře. Pustím si hudbu a rozeběhnu se.

Myšlenky se mi toulají všude možně. Ale nakonec mi vždycky někde vzadu v hlavě vyskočí Nejsi úplně nejhubenější = jsi tlustá. A vždycky zrychlil. Po chvíli se vždycky musím zastavit a rozdýchat to. Zrovna když to rozdýchávám pěkně nahlas, někdo mi zaklepe na rameno.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se Martin.

„Co tady děláš?“ odpovím na otázku otázkou.

„Viděl jsem tě, jak se tu div nedusíš, tak jsem tě šel zkontrolovat.“

„Jen běhám. Ale myslela jsem, že už mě nechceš nikdy vidět.“

„Jo, já chtěl jsem se ti hned další den omluvit, ale moje hrdost to nezvládla.“

„Takže my dva... Jsme v pohodě?“

„Jasně. A ještě jednou promiň. A neuháněj se prosím tak moc.“

„Myslíš si, že jsem... No trochu víc, no že mám trochu větší BMI?“ zeptá se. Udiveně se na mě podívá.

„Jakože jsi tlustá? Vždyť vypadáš skoro hubeně Emmo! Kdo ti to nakukal? Nějaký z těch lůzrů z IBU cupu?“

„Dale není lůzr,“ opravím ho.

„Vážně, kdo ti to řekl? Mám chuť mu jednu vrazit.“

„To klidně zvládnu sama. Sverre. Řekl mi to Sverre u snídaně. Víš, začli jsme sice dobře, ale včera jsem na něj naprosto bezdůvodně křičela.“

„Ach jo. Nemáš žízeň?“ zeptá starostlivě.

Až teď si uvědomím, že mi v krku vlastně úplně hoří a že v podstatě nemůžu mluvit. Jen přikývnu.

„Tak pojď,“ pobídne mě a na ho následuju do jídelny. Do skleničky mi nalije vodu. Okamžitě ji do sebe vyklopím. Hned je to lepší.

„Tak já už půjdu. Nechci tě otravovat...“

„Ty neotravuješ nikdy. A vážně se neužeň.“

„Jo, poběžím normálním tempem,“ usměju se na něj, vyjdu z hotelu a rozeběhnu se zpět k našemu hotelu.

Nohy dusají o roztávající led a sníh. Za pár minut už se přede mnou otevřou vstupní dveře a já vejdu. Ve vestibulu panuje shon. Všichni servisáci a lidi z realizačního týmu si kontrolují, jestli mají se potřebné. Párkrát utrousím něco, co mělo znít jako Dobrý den, vyjdou po schodech a zapadnu do pokoje. Vyvalím se na postel. A přemýšlím.

.

Vypnu počítač, na kterém jsem sledovala sprint. Pro naše nedopadl moc dobře (co by za ty výsledky daly jiné týmy!) Ale to se dalo čekat, že na pódiu nebudou samí Norové. Nejlépe skončili jedenáctý Aleksander Fjeld Andersen, starší bratr Filipa, jenž si teď trénuje někde v Alpách.

Dívám se do stropu. Moje myšlenky jsou zase všude možně. A hlavně u toho, co řekl Sverre. Proč mě ale zajímá, co řekl Sverre? Vždy je mi jedno, co ostatní říkají, tak proč se mi to, co řekl Sverre dostalo tak pod kůži? A to s ním ještě dneska při práci budu muset strávit čas. Ale taky se seznámím s ostatními členy mužského béčka. Musím to brát z té lepší stránky.

Jako první ke mě naběhne Johannes. Při regenerační masáži si povídáme. A on se furt tak směje, že ho musím napomínat, aby se uklidnil a uvolnil, že jinak nemůžu pracovat.

Pak zpracuju Sindreho, Haavarda, Alekse a Erlenda.

Jako poslední vejde do pokoje Sverre.

„Čau Emmulo,“ pozdraví a usměje se. Na mě.

„Ahoj,“ řeknu a taky se pokusím úsměv.

„Prosím, dávej pozor. Abys mi nezdevastovala tělo,“ řekne.

„A ty si, prosím dávej pozor na jazyk. Abych ti to tělo teda nezdevastovala,“ odpovím mu na to a pustím se do práce.

.

Mužská štafeta je... No velmi zajímavá. Femling při stojce střílí Aleksovi do terče, pak se Filipův starší bratr hádá s těmi dědky tam a po předávce se hádá s jinými šedivci. Při večeři samozřejmě máme se Sverrem střet.

A další den mužská stíhačka stojí taky za to, vzhledem k tomu, že se musí také časově kompenzovat, neboť se na střelnici všichni nevešli.

Když ke mě po závodě napochoduje Sverre, začne mluvit:

„Víš, Emmulo-“

„Neříkej mi Emmulo,“ obořím se na něj.

„Proč?“ zeptá se s potutelným úsměvem.

„Nelíbí se mi to.“ Komu by se to asi tak líbilo.

„Ale mě jo.“

„Tak cos chtěl říct?“ naléhám.

„Že se omlouvám,“ řekne.

Obočí mi vystřelí na vrch hlavy.

„Za co?“ optám se.

„V pátek ráno jsem to přehnal. Promiň. Nejsi tlustá, vážně,“ zní, že to myslí vážně.

Ale teď mi to tak pomůže. Když už moje hlava jednou něco uslyší, těžko se to z ní dostává.

„Když tě to teď mrzí, tak jsi to neměl vůbec říkat,“ odseknu a pokračují ve své práci.

„Proč jsi to vůbec řekl?“ zeptám se po chvíli ticha.

„Je lehčí někoho, koho už neuvidíš, urážet a nenávidět než ho mít rád,“ řekne.

„Jak jsi mohl vědět, že se už nikdy neuvidíme?“ zeptám se.

„Jak je to asi pravděpodobné? Já jsem biatlonista, co závodu v IBU cupu, ty jsi masérka ve svěťáku. Já bydlím v Lillehammeru, ty někde u Osla.“

Neopravím ho, jen že mě vyjde zvuk podobný něčemu jako hmmm.

„Mohli bychom vyhlásit příměří?“ zeptá se.

Přikývnu.

„Ale můžeme se popichovat, že? Mě to baví. Pokud to někdo z nás nepřežene,“ vyhrknu. Mám chuť si za to nafackovat. Co je tohle proboha živýho za debilní otázku?

„Jo. Taky to mám rád. Když se to nepřežene,“ usměje se, „Až na to, že nebude kdy.“

„Ale houby. Určitě se uvidíme v Oslu.“

„Hotovo, můžeš jít,“ řeknu pak.

Večer si volám s Idou, Sturlou a Tarjeiem, jako každý večer. Vyzvídají, co se tady děje a jak to máme se Sverrem. Všechno jim samozřejmě vyklopím.

______________________

Ahoj, ahoj 👋
Moc se omlouvám, pokud je někde nějaký překlep nebo chyba nebo tak 😂