No control

12 - Závodní víkend v Hochfilzenu

V sobotu ráno se mi vůbec nechce vstávat. Nakonec vstanu, protože představa být bez snídaně se mi vůbec nezamlouvá.

Když jdu kolem pokojů trenérů, slyším zoufalého Siegfrieda, jak ječí, že snad půlka realizačního týmu chytla střevní chřipku. Dokonce to dostal i Egil.

Na snídani proto vládne opravdový klid před bouří. Sturla už se s Filipem baví, jako by mu včera "skoro nezničil kytaru" a Ingrid s Tiril se baví hlasitostí deset miliard decibelů. Prostě normálka. Jen tady chybí Ida.

„Kde je Ida?" zeptám se Emilie, která do sebe láduje jogurt.

„Dostala tu střevní chřipku. Jen leží a zvrací. Chudák," řekne smutně, „Teď to má půlka realizačního týmu. Už včera ráno někteří odpadli."

„Slyšela jsem šílet Siegfrieda," přikývnu a pustím se do svého jídla.

Pak přijdou Siegfried s Patrickem.

„Vždyť nám on nám onemocněl i kuchař!" vyšiluje Siegfried, „Kdyby se nad námi Švédové neslitovali, tak jsme bez oběda!"

„To bude v pohodě Siegfriede, ve Francii už budou určitě fit. A ty čtyři závody nějak vydržíme. Prostě budeme mít míň lidí na trati. A Švédové nás - kupodivu - nenechají ohladu," uklidňuje svého trenérského kolegu Patrick.

Posadili se ke stolu a Siegfried do sebe začal rychle cpát jídlo.

Když dojím, stavím se u jejich stolu, kam si již přisedl i Egil.

„Jestli budete potřebovat nějakou pomoc na stadionu, tak vám klidné pomůžu," řeknu třem trenérům.

„Super! Tak se pak připrav, u tebe bude stačit, když přijdeš hoďku před startem. Je to kousek, určitě trefíš," řekne Siegfried nadšeně a já jen s úsměvem přikyvuji

Chci se už vydat na pokoj, ale Egil mě zastaví.

„Jen k Vánocům. Poletíš s námi do Norska, nebo poletíš do Česka? Potřeboval bych to vědět, ať to kdyžtak můžu zařídit s Čechy."

„No asi do Česka," řeknu, protože jsem slíbila babi a dědovi, že se u nich před tím, než pojedeme do Norska na Vánoce stavím.

„Dobře."

Na pokoji se vyvalím se na postel a pustím se do čtení knihy. Už jsem skoro na konci, takže mě zajímá, co budu dělat po večerech ve Francii. Na další část sezóny si musím vzít víc než dvě knihy.

.

Začtu se tak moc, že si v 11:10 všimnu, kolik je hodin. Okamžitě začnu hledat v kufru své nejoblíbenější legíny. Proč jsem si nemohla nastavit budíčka?!

Stadion naštěstí není daleko. Stejně mám ale zpoždění. Někteří jsou na tom s tím ještě hůř. Naštěstí pro mě. Třeba takový Johannes. Měl tu být ve stejný čas, jako já, ale přišel o dvacet minut později. Odpustím si jakékoliv poznámky na toto téma.

Siegfried mi podá tabulku s magnety a vysílačku.

„Budeme ti hlásit, kam kluci stříleli a ty jim to pak ukážeš, aby si kdyžtak mohli na druhé ležce nacvakat. Bude tam s tebou Jarl, ten ti kdyžtak trochu pomůže," řekne Siegfried a ukáže na pána, kterému může být asi něco málo přes čtyřicet.

„Dobře," řeknu nejistě. To bude zajímavé.

„Fajn Emmo. Jarl tě zavede na vaše stanoviště a taky ti všechno vysvětlí. A díky moc za pomoc," řekne Siegfried, „Jarl by to asi nějak zvládl sám, ale když jede více našich kluků u sebe, tak se to v jednom dělá dost špatně."