No control

32 - Opět doma

Závodní dny uplynou velice rychle. Při vytrvalostím závodě mužů si skoro ohryžu všechny nehty a po něm jsou mě emoce velmi rozporuplné. Mám být smutná z toho, že Sturla nemá glóbus, nebo mám být šťastná, že ho získal Tarjei? No nehty si ohryžu i při dalších závodech. Budu si je asi muset dát pořádně do kupy.

A tak nastane pondělí, nejvyšší čas letět domů. Všichni společně absolvujeme cestu do Benátek, která trvá necelé tři hodiny.

Tam se se všemi rozloučím. Naštěstí se zase za pár dní uvidíme.

„Všechny informace o Pekingu ti až dorazíme do Norska," řekne Egil.

„Dobře," odpovím. Ještě jim zamávám. A pak mě čekají všechny věci před odletem. A pak ještě hodina čekání.

Koupím si kafe z automatu. Sice je to břečka a já kafe nepiju, ale tu kapku kofeinu nutně potřebuju. Jinak to celodenní cestování nepřežiju.

Naštěstí čekání díky telefonu uplyne rychle a s ostatními lidmi se nahrneme do letadla. Usadím se na své místo u okna. Vedle mě sedí nějaký starší pár.

Let trvá něco přes hodinu. Ani se nenaděju a už přistáváme.

Já si jdu co nejrychleji pro zavazadla, naštěstí to celkem odsýpá. Odejdu z haly a vydám se na autobus, kterým se dostanu na metro a pak metrem na Václavák. S mými zavazadly to sice není úplně nejpohodlnější, ale je to nejlepší a hlavně nejlevnější způsob, jak se dostat na hlavní na nádrží.

Zajdu si na oběd do mekáče a hodím do sebe další kafe. Pak se vydám směrem k nádraží. Nemusím spěchat, protože mám časovou rezervu. Když tam dojdu, zjistím, že vlak má zpoždění. Ale proč sakra, když odsud vyjíždí?

Posadím se na kufr do nějakého rohu, vytáhnu sluchátka a pustím si nějakou hudbu. Když na tabuli, na kterou mám ze svého místa pěkný výhled, naskočí nástupiště, zvednu se. Samozřejmě si musím dát sprint, protože nástupiště se vždy musí objevit pár minutek před odjezdem.

Naštěstí to stihnu. Kufr odložím do místo pro to určeného. Když se posadím, jsem úplně udýchaná.

Napíšu rodičům, že už sedím ve vlaku a pak si pustím seriál, kterého jsem si prozíravě do telefonu stáhla pár dílů. Děkuji Bohu za SD karty s obřím uložištěm.

Většina cesty ubíhá rychle. Ale od Havířova je to šílené - nemůžu se dočkat, až budu zase doma. A taky se těším na postel. Sice není úplně pozdě, ale venku už je dlouho tma. V Těšíně dokonce začne lehce sněžit. Ty minuty z Těšína do Třince ubíhají jako celé hodiny.

Konečně vystupují. Zadek mě bolí a jsem ospalá. V letošní hale uvidím rodiče. Okamžitě je obejmu.

„Ahoj,“ řeknu.

„Ahoj Emmo. Jsme rádi, že teď budeš chvíli doma,“ usměje se mamka.

„Půjdeme na lyže!“ řekne taťka s radostí malého dítěte a jeho díla vystřelí do vzduchu.

Taťka mi vezme věci a vydáme se k autu. Nasedneme do modrého Wolfswagena a jedeme směr domů. Je to něco málo přes kilometr, proto jsme tam za chvíli.

Zaparkujeme na příjezdové cestě. Vyskočím z auta. Z oblohy už se sypou kvanta sněhu. Obrátím tvář k obloze. Každá vločka studeně zaštípá a okamžitě roztaje. Miluju, když sněží.

„Pojď dovnitř, je zima,“ zakřičí na mě mamka ode dveří.

Vejdu dovnitř. Skoro mě až omámí to teplo. Sundám si bundu, čepici a boty. Taťka už vytáhl kufr do schodů a nechal ho stát před dveřmi mého pokoje. Hodím do sebe nějaké jídlo, pak se osprchuju a unaveně spadnu na postel. Ještě projedu instagram a pak usnu.

Spím až do desíti. Vyhrabu se z mého útulného útočiště a sejdu dolů. Rodiče už jsou dávno v práci. Hodím do sebe jen trochu müsli, zkulturním se a pak začnu s házením věcí do pračky a vybalováním.

Při tom si na plné pecky pouštím písničky a předvádím připitomělé tanečky. K obědu usmažím pár palačinek.

.

Další den mě taťka překvapí s tím, že si vzal na nasledující dny, kdy budu doma, volno. Takže můžeme každý den jít na svah.

„Dnes ale musíme zařídit lyže,“ řekne.

„Fischerky ne!" řeknu lehce zděšeně se vzpomínkou na ty zářivé lyže, o kterých se mi několik měsíců zdály noční můry. A občas stále zdají.

„Však to taky ne. Sehnal jsem ti tyhle,“ řekne a z kumbálu vytáhne krásně bílé lyže značky Head i s lyžákama, „Jen musíme jít do servisu.“

A tak ještě vylezeme na půdu, kde chňapneme helmu a hůlky. Teple se obleču a vyrazíme.

V servisu lyže seštelují a za chvíli už zase jedeme v autě. Směr lyžařský areál. Nemůžu se dočkat.

Je zajímavé, jak rychle se vám dokáže změnit pohled na věc. V jednu chvíli nemůžete lyže ani vidět a v druhé už jezdíte slalom místo klacky, jež nahrazují slalomové tyče a váš taťka/trenér na vás neustále křičí, co vše děláte špatně.

Pak si zajdeme na horkou čokoládu, při které mě taťka naopak nemůže vynachválit.

Domů jedeme až pozdě odpoledne.

„Ještě bych potřebovala do drogerie,“ řeknu taťkovi, když přejdeme značku Třinec.

Taťka přikývne a zastaví mi u ní. Skočím dovnitř a vezmu si modrou barvu na vlasy a ještě pár věcí k barvení.

Za pár minut už zase sedím v autě.

„Co jsi potřebovala?“ zeptá se taťka, když vyjede z parkoviště.

„Nemůžu trénovat bez barevných vlasů,“ odpovím.

Zasměje se a podívá se na mě.

„A jakou barvu sis vybrala? Modrou, růžovou nebo fialovou?“ zeptá se na barvy, které jsem kdysi střídala.

„Modrou.“ Tu co jsem měla na mistrovství. Tu, s kterou jsem vyhrávala. Tu, která už byla skoro vymytá, když jsem při sjezdu spadla.

Dojedeme domů a já se rovnou vrhnu na barvení. Taťka mi pomáhá si to nabarvit vzadu na hlavě.

Moje dovednosti se každým dnem zlepšují. Ale taťka říká, že prý musím být min opatrná. A tak na tom pracujeme.

.

Dva dny před odletem do Norska se začnu balit. Do kufru mačkám hromady teplého oblečení. Dokonce i náhradní bundu, čepice a všechno. Na cestu si beru týmové oblečení, které mi na před pár dny přišlo, neboť Mazet se rozhodl, že se budu hodit na stadionu, protože ne celý realizační tým může jet až do Číny.

Kufr skoro nejde zapnout a to si ještě do tašky beru své serepetičky a věci na práci.

Všechno to naházím k taťkovi do auta. Plán zní následovně: taťka mě hodí na nádraží, pojedu do Prahy, poletím do Osla, přespím u tety a strejdy a další den se poletí do Pekingu.

_______________________

Omlouvám, ale teď jsem na to psaní a vydávání jaksi trochu kašlala 😅
Ale mě se prostě když přijdu do školy nechce nic dělat 😩