If you want it's me you see

Batoh

Když jsme se Simone dojeli na nádraží, rozloučili jsme se. Ukápla i nějaká ta slzička ale bylo to v pohodě. Simone mi pomohla vyndat zavazadla a pak už jela domů.
Já si šla koupit jízdenku a věci jsem si dala k jedné lavičce, na kterou jsem si později sedla. Jízdenka do Čech nebyla moc drahá, ale vlak mi jel až za dvacet minut. Sedla jsem si tedy na lavičku a nasadila jsem si sluchátka.
Chvilku jsem poslouchala hudbu a pak jsem si všimla nějakého muže. Vypadal trochu podvědomě ale nemohla jsem si zaboha vybavit odkud ho znám. Nechala jsem to tedy být.

Už mi přijížděl vlak a já se začala pomalu chystat. Vzala jsem všechna zavazadla a šla jsem se postavit do fronty ke vchodu do vlaku. Všimla jsem si, že se ten muž také zvedá a jde do fronty. Furt jsem na něj moc neviděla. Byl asi o sedm lidí dál než jsem já.
Nastoupila jsem konečně do vlaku a našla si prázdné sedadlo. Nebylo volné žádné kupé, takže jsem si sedla do společného vagónu. Byl ale úplně prázdný.
Vedle mne bylo asi pět sedadel a naproti mne také. A právě na jedno z těch sedadel naproti, si sedl ten muž. Měl na sobě kšiltovku a koukal to mobilu. Nebylo mu vidět do obličeje. Nějak jsem ho tedy neřešila. Nasadila jsem si sluchátka a koukala jsem z okna. Na klíně jsem měla svůj malý batůžek s věcmi a pod sebou zbytek zavazadel.

Po chvíli co jsem jen seděla a koukala z okna, jsem měla strašné nutkání se podívat na toho muže. Nenápadně jsem se na něj tedy koukla.
Furt mi vrtalo hlavou odkud ho znám. Až najednou se na me podíval zpět. Ty oči...
Okamžitě jsem věděla kdo to je a začala jsem panikařit.

Byl to ten muž z baru...(kapitola pomoc)

Okamžitě jsem odvrátila pohled zpět k oknu. Vypadalo to, ze me nepoznal. Trochu jsem si oddychla, ale stále jsem měla strach.

Ten muž ze me od té doby nespustil oči. Stále me sledoval, ale zatím nic neříkal. Snažila jsem se ho ignorovat, když najednou promluvil.
"Hej kotě, neznáme se odněkud?" Znovu jsem zpanikařila a snažila jsem se to uhrát.
"Ne pane, to si me určitě s někým pletete." Odpověděla jsem zdvořile.
On se zvedl a posadil se vedle me.

?: Ale jo! Určitě tě odněkud znám. Ale...vůbec nevím odku...počkej...ty jsi ta z toho baru!
Ti: Ne to určitě ne....
?: Ale nehraj si na blbou, vím ze to jsi ty!
Ti: Co ode me chcete?
?: Ale kliiid kočičko,vím ze jsme vykročili špatnou nohou...

Řekl a začal mi pomalu sahat na stehno.

?: Něco mi dlužíš...

Stále jel rukou dál po mém stehně. Neudržela jsem se a dala jsem mu facku.
"Čiči klídekkk" stále provokoval.
Zvedla jsem se ze sedadla a dala jsem mu pěstí do nosu. "Kočička má drápky, zmrde!" Řekla jsem a on se chytl za nos. Poté se na me podíval. Stejně nechutně agresivním pohledem jako předtím v tom baru. Začal se zvedat a dostala jsem trochu strach. Postavil se přede me, chytl me prudce za vlasy a přimáčkl mi hlavu na zeď. Naklonil se ke mne a řekl mi do ucha. "Ty kurvo zasraná, nechám tě být, ale jen tak z toho nevyvázneš..." Když to dořekl, praštil me hlavou o tu zeď. Začal mi pak dávat rány. Pamatuji si jen příšernou bolest a několik dalších ran. Pak už mám temno.

Probudila jsem se na svém sedadle. Nic jsem necítila. Přišla jsem si jako tělo bez duše. Nemohla jsem ani mluvit.
Než jsem se stačila trochu vzpamatovat, vlak hlásil mou stanici. Nechápu jak, ale nějak jsem se zvedla a pobrala všechna svá zavazadla.
Postavila jsem se k východu. Bylo mi jedno jak vypadám. Bylo mi jedno, ze me něco bolí. Bylo mi jedno úplně všechno. V tu chvíli jsem chtěla jen domů.
Když vlak zastavil, vystoupila jsem a šla jsem domů. Neměla jsem v hlavě vůbec nic. Žádnou myšlenku, prostě nic. Domů me zavedl instinkt.

Když jsem dorazila k baráku kde bydlím, zaklepala jsem na dveře. Otevřela je mamka. Byla nadšená ze me vidí, ale její nadšení okamžitě opadlo, když si prohlédla jak vypadám.
Začala me zasypávat hromadou otázek. Když ale viděla, ze ji asi úplně neodpovím, pevně me objala. V tu chvíli jakoby se do me znovu vrátil život. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem brečet. Objala jsem mamku nazpátek a ona taky začala brečet.

Zavedla me rovnou do koupelny. Zavazadla jsme daly dovnitř ale nechaly jsme je u dveří.
V koupelně jsem poprvé uviděla, jak vypadám...
Rozcuchané vlasy, rozseklé obočí, krvavý nos, rozbitý ret, spousta, opravdu spousta modřín a krvavých obtisků.... No prostě hrůza. Až po tomto pohledu jsem začala cítit bolest. Bylo to příšerné.
Zatla jsem zuby a mamka mi začala pomalu mýt rány vodou. Dost to bolelo, ale věděla jsem, ze to musím vydržet.
Když me mamka ošetřila, pomohla mi do pokoje. Lehla jsem si do postele a mamka se zeptala. "Můžeš už mluvit?" "Ano." Odpověděla jsem a bylo vidět ze se ji ulevilo. "Povíš mi prosím co se stalo?" Znovu se zeptala.
Posadila jsem se a trochu si odkašlala. Řekla jsem ji úplně všechno. Musela jsem začít úplně od začátku, protože jsme si za celý měsíc ani jednou nevolaly.
Začala jsem tedy příjezdem, Simone, potom to omdlení, moje city k Tomovi, to ze jsme vlastně spolu, pak ten bar... až nakonec jsem se dostala k tomu vlaku. Řekla jsem ji jen ze tam byl ten muž a ze za můj stav může on. Neříkala jsem ji podrobnosti, protože mi bylo nepříjemné o tom mluvit. Mamka ale pochopila co se stalo a objala me. Chvilku pak zpracovávala co jsem ji vlastně všechno řekla.
Přeci jenom, to ze jsem totálně obsessed Tomem už ví dost dlouho. Takže to, ze jsem bydlela u jeho matky a to ze sním chodím ji docela zaskočilo. A vůbec se ji nedivím, sama mám stále problém to pobrat.

Asi hodinu jsme pak všechno probírali. Smáli jsme se a bylo to fajn. Mám opravdu nejlepší mamku na světě. Dokáže mi se vším pomoct a ulevit mi i v takových situacích.
Šla jsem pak rovnou spát. Ani jsem nevěděla kolik je hodin, prostě jsem chtěla spát. Byla jsem vyčerpaná a všechno me bolelo.
Vybalování věcí jsem nechala na další den.

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Spala jsem fakt dlouho. Stěží jsem vstala a došla jsem do koupelny. Je opravdu nezvyk být znovu ve své koupelně.
Došla jsem si na záchod a znovu jsem šla pak do postele.
Do pokoje přišla mamka. "Dobré ráno zlato. Promiň ze tě hned tak otravuju ale... kolik si měla s sebou zavazadel?" Zeptala se a já byla trochu zmatená. "Noo tři. Kufr, kytaru a batoh." Odpověděla jsem a stále jsem nevěděla o co jde. "No já jen ze... ten batoh tu nikde není..." řekla mamka a já začala okamžitě panikařit. Vyběhla jsem z postele i přes všechnu bolest a začala jsem hledat mezi zavazadli a po celém domě. Nikde jsem svůj batoh neviděla. Nebyl ani v domě, ani před domem.
To je ta nejhorší situace, která se mohla stát.
Víte totiž, co bylo v batohu? Klíče, peněženka, dokumenty a....mobil.

AHOJJ JE TU NOVÁ ČÁST! DOUFÁM ZE SE BUDE LÍBIT.
Mega moc dekuju za všechny hlasy a komentáře!!! ZATÍM PAPAAA!!