If you want it's me you see

The Shadows

Ráno jsme se všichni probudili docela brzy. Byli jsme ale všichni hrozně rozlámaní. Jo, spát čtyři na jedné posteli nebyl dobrý nápad.

"Dneska ve dvě bude první zkouška jasný?" Křikla Liv z koupelny kde si právě upravovala vlasy. "Konečně jsme všichni pohromadě a musíme využít každého volného času před tou soutěží." Dodala. "Hele Liv, kdy je vlastně ta soutěž." Zeptala jsem se. "Eehh noo... právě že už desátého. Takže už tenhle pátek." Řekla Liv trochu opatrně. "CO?! TO NEMÁME ŠANCI STIHNOUT!" Zakřičela jsem a chytla jsem se za hlavu. "Když se budeme snažit, stihneme cokoliv. Ale musíme teď zkoušet každý den a nesmí nikdo chybět. Tohle je důležitý." Řekla Liv docela vážným tónem. Všichni jsme si to vzali k srdci.

Kolem jedenáctý pak všichni odešli domů se připravit. Na přípravu jsem sice měla dost času, ale no...chápeme se. Já a čas.
Šla jsem se ještě vysprchovat, protože vzhledem k mému mentálnímu stavu jsem na sprchu neměla náladu od příjezdu z Německa.
Po sprše jsem si udělala make-up a vyžehlila jsem si trochu vlasy.
Nechala jsem si na sobě Tomovo triko, ale vzala jsem si přes něj mikinu. Nehodlám to tričko prostě sundavat a nechci aby ho na mne kapela viděla tak často. Mohlo by jim to přijít divné.

Zkouška proběhla bez jediného problému. Šlo nám to fakt skvěle i když jsem teď měsíc pořádně hrála jen jednou.

Další den jsme byli domluveni už v jednu. Protože Will pak musí jet za tátou. Ano, už to všichni víme.
Na této zkoušce jsem si poranila prsty o struny. Bolelo to jako svině. William mi je pak pomáhal ošetřit. Bylo od něj hezké že mi pomohl, i když bych to zvládla sama.
Na zkouškách nám to opravdu jde. Doufám že to bude takhle dobré i na té samotné soutěži.
Domu jsem se vrátila zničená. Hned co jsem vešla do pokoje, flákla jsem sebou na postel. Připomnělo mi to Toma. Ten večer kdy poprvé přišel ze zkoušky a já mu pomáhala ošetřit krvavé prsty. Strašně mi chybí...

Od pondělka musíme zintenzivnit. V hale budeme déle a budeme hrát více písniček. Musíme se pořádně připravit. V té soutěži bude plno kapel a nesmíme dopustit aby byly lepší než my.

V pondělí jsem vstala a musela jsem si vyměnit struny u kytary, protože mi přišly nové.
Připravila jsem se a mohla jsem běžet.
Na sobě jsem měla opět Tomovo triko pod mikinou a džíny. Venku pršelo ale nám to samozřejmě nevadilo. Celý den jsem buď doma nebo v hale.

Úterý - to samý. Zkouška se povedla až na jednu prasklou strunu u Davovi basy a Liv třískla o zem mikrofonem. No, jak se na to tak koukám, nebyla to tak úspěšná zkouška.

Ve středu už to bylo lepší. Hráli jsme dobře, ale asi hodinu jsme museli hledat Willovy paličky. Nakonec byly v batohu kde přísahal že určitě nejsou.
Všichni se pak rozhodli že u me znovu přespí. Večer jsme pak byli úplně vyčerpání z veškerého toho zkoušení.

Ve čtvrtek ráno jsme pak měli takovou větší kapelovou poradu. Dohadovali jsme se nad tím kde kdo bude stát, co budeme vlastně hrát a tak dále. Tahle zkouška byla naše poslední. Muselo se nám všechno povést. Nacvičili jsme nástup, písničku, kterou budeme hrát, pak radši i jinou kdyby náhodou po nás chtěli i něco jiného. A na konci, jsem to totálně podělala. Při nástupu jsem zahrála úplně něco jiného. To me rozrušilo a omylem jsem strčila do Liv, které kvůli mne spadl mikrofon.
Liv na me začala křičet. Nadávala mi tam před všemi. Bylo mi hrozně, tak jsem prostě utekla domů.

Doma jsem brečela a strašně si vyčítala dnešní zkoušku. Chtěla jsem se na celou soutěž vykašlat. Najednou jsem ale uslyšela zvonek. Myslela jsem si ze je to mamka, tak jsem šla otevřít. Mamka to nebyla, byla to celá kapela. Liv se mi začala okamžitě omlouvat. Říkala že neví co to do ni vjelo a že je teď úplně v nervech z celé té soutěže a ze všeho toho zkoušení.
Samozřejmě jsme se hned u dveří usmířili a já je vzala dovnitř.
Museli jsme ještě něco dořešit ohledně toho nástupu a taky jsme se dohodli na místě srazu. Musíme se sejít už brzo, protože StarBand je až v Praze.
Zůstaneme tam i přes noc takže jsem si sbalila všechno potřebné.

Patek 10.7. Čas 7:00. Dnes je ten den. Den, kdy možná začne úplně nová etapa mého života.
Vstala jsem z postele a začala jsem se chystat.
Z domu jsem vyšla v osm hodin a spěchala jsem na nádraží, kde mame sraz.
Jeli jsme asi hodinu a z nádraží už nás vezl autobus přímo té soutěže. Měli jsme lehké silniční komplikace, protože jsme projížděli kolem O2 arény a tam měl asi dnes někdo koncert. Byly tam totiž davy lidí. Asi zrovna přijížděl autobus s tím zpěvákem či s kým a všichni fanoušci ho úplně obklopovali. Hm zajímalo by me jaká hvězda tu dnes blokuje silnice. Chtěla jsem si vyhledat rozpis O2 arény, ale zrovna jsme přijeli na tu naši soutěž.

Vyskákali jsme z busu a popakovali si věci. Po příchodu jsme dostali soutěžní číslo a už jsme jen čekali.
(Vůbec netuším jak to v takových soutěžích probíhá takže to prosím berte s rezervou. 😭)
Později se tam začali připravovat jiné kapely a už začaly nastupovat. My jsme byli asi někde uprostřed takže jsme ještě měli čas. Šla jsem k hudebním nástrojům a sedla jsem si na nějakou bednu. Byla jsem strašně ve stresu. Myslela jsem ze tam asi omdlím. Trochu jsem v ruce žmoulala spodek Tomova trika aby ze me stres opadl. Moc to nepomáhalo. Ach bože kéž by tu byl.
Najednou mi někdo sáhl na stehno. Byl to William. Stoupl si přede me a dal mi ruce na ramena. "Nervy?" Zeptal se. Jen jsem na nej kývla hlavou. "Neboj to bude dobrý." Začal me trochu uklidňovat. "Wille co když to znovu podělám?" Zeptala jsem se a sklopila jsem hlavu. "Ale prosimtě, určitě ne. Budeš úžasná. My budeme úžasní. Neboj všechno se povede." Řekl a ja ho objala. Pak jsme se od sebe oddálili a Will si prohlédl "moje" triko. "Hele to triko máš trochu špinavý. Nechceš se jít převléknout?" Zeptal se. "Ne ani omylem. Tohle triko nikdy nesundám!" Odpověděla jsem mu. "Dobře dobře a smím vědět proč?"
"Patří Tomovi. Je to jediná věc která mi po Německu zbyla." Odpověděla jsem mu a on na mě kývl hlavou.

Přišla řada na nás a ja myslela ze mi vyskočí srdce z hrudi. Byla jsem strašně nervózní.
Přišli jsme na podium a všichni začali tleskat. Když se publikum trochu uklidnilo, začala porota. "Vítáme vás zde ve StarBand! Jaké je jméno vaší kapely a kdo je leader?" Zeptal se jeden z porotců.
Postavila jsem se před mikrofon a zhluboka jsem se nadechla. "Velice děkujeme za přivítání. Nemáme leadera ale já jsem zakladatelka kapely.
Naše jméno je The Shadows!"
Publikum začalo tleskat a pištět. Když se to trochu uklidnilo, začali jsme hrát. Hráli jsme náš originál a šlo nám to skvěle!
Když jsme dohráli, porota se shodla ze bychom měli zahrát písničku, která není originál, aby nás mohli porovnat s ostatními. Všichni jsme si vyměnili chápavý pohled a okamžitě jsme věděli co budeme hrát. Začala jsem hrát na kytaru začátek písničky Schrei a ostatní se skvěle sladili. Slovo Schrei jsme zpívali všichni. Tuto písničku máme skvěle natrénovanou a byli jsme prostě úžasní!!
Na konci písničky začali všichni tleskat a porota si dokonce stoupla. Když se to trochu zklidnilo, porotce začal mluvit. "Wow prostě wow! Byli jste fakt úžasní! Tahle písnička je pro většinu kapel opravdu složitá a vy jste ji zvládli skvěle. Dokázali byste se i dokonce vyrovnat této kapele Tokio Hotel, která je dnes dokonce v naši O2 aréně a lidi si platili lístek. My jsme měli úžasný zážitek zcela zdarma. Děkujeme a doufáme ze si tento okamžik budete pamatovat." Porotce se zvedl a rukou praštil do Golden Buzzeru! Všichni začali skákat a radovat se. Liv začala brečet a všichni se začali objímat. Já tam jen stála jako tělo bez duše. Oni jsou zrovna dnes v O2 aréně? Proč jen jsem to nezjistila dříve...
Liv asi pochopila můj stav a objala me, abych nevypadala nápadně.
Po natáčení jsme pak všichni odešli do zákulisí.

AHOOOJJJ NOVÁ KAPITOLA JE NA SVĚTĚ! DOUFÁM ZE SE BUDE LÍBIT!
BUDU MOC MOC RADA KDYŽ BUDETE HLASOVAT! MOC DEKUJU ZA VŠECHNY KOMENTÁŘE!! ILY ALL!!