Hostēs

VII.

Rowena

Rowena má z dnešního večera dobrý pocit. Její rodiče dnes jdou na nějakou slavnost a ona kvůli domácímu vězení zůstane doma. Samozřejmě tu s ní bude chůva, ale alespoň nejaka volnost. Nebude se muset obtěžovat s ručními pracemi jako s matkou - na tohle je totiž hrozné nemehlo a ještě k tomu ji to nebaví.

~~

"Nashledanou maminko. Nashledanou tatínku. Vraťte se v pořádku!" mává za odjíždícím kočárem.

Usměje se a hravým krokem dojde zpět do domu a zavře za sebou dveře. Chůva už je usazená v křesle nad knihou.
Rowena ji mile pozdraví a řekne, že jde na zahradu. Tam si na chvíli sedne na lavičku, pozoruje okolí a přemýšlí nad Raymondem. Jak se asi má... co teď asi dělá.... No, uvidíme...
Vymyslí plán a rozhodne se ho realizovat. Dojde zpět na chůvou a nasadí smutný a ztrapeny výraz.
"Chůvo, je mi nějak zle. Jdu si lehnout. Přála bych si, abyste mne nerušila."
Odšourá se do pokoje a potichu za sebou zamkne. Ne, spát opravdu nehodlá. Chce něco dělat. Vezme si to nejprostší oblečení, jaké má - obyčejnou zelenou halenu a hnědou sukni. Klíč od pokoje si vezme s sebou a pak už jí jen staci otevřít okno a vyklouznout přes zahradu ven z pozemku.
Nejdřív je trochu dozorientovaná, ale pak si vzpomene na cestu k domu Warwickových. Dostane se tam asi za čtvrt hodiny chůze.
Vleze samozřejmě dovnitř zahradou. Sebere nějaké malé  kamínky, aby zkoušela okna. Už je docela šero, takže by ji nikdo pořádně neviděl, kdyby trefila špatné okno.
Zkusí první, je tam zhasnuto a nikdo se z okna nepodívá. Ani z dalšího okna nevykoukne Raymond. Ale to třetí okno... je v patre a je tam sice zhasnuto,  i tak to ale Rowena zkusí. Je to Raymondovo okno, to ale Rowena zatím neví. Proto se napůl schová do blízkého keře.

Raymond

Zase jednou leží na posteli a cítí se neuvěřitelně utahaně.
Dnešní ráno strávil s otcem venku, z čehož si odnesl pohmožděné rameno. Pak pan Warwick odjel a Raymond musel roztřídit listiny v pracovně. Po následných několika hodinách francouzštiny se soukromým učitelem musel zase trénovat, tentokrát ve sklepení a sám. Tedy, kéž by. S dozorem samozřejmě. Pozor na něj dávali skoro vždy.
A pak se konečně dostal do svého pokoje a svalil se na postel. Jediné místo, kde ho nechali být. Ačkoliv, moc toho tady stejně dělat nemohl. Odpočívá tady už docela dlouho a snaží se na nic nemyslet.
Ticho ale náhle přeruší cinkot čehosi o sklo. Pták? pomyslí si Ray a otráveně se zvedne, aby opeřence odehnal. Chce mít klid, alespoň teď.
Odhrne závěs a podívá se ven. Žádný pták tam ale není. Ani nikde v okolí. Divné... Rozhlédne se z okna znovu, ale nikde nic. Když ho však zavírá, všimne si na parapetu několika červených kamínků... ze zahrady? Proč by to sem nosil nějaký pták? Dá si dvě a dvě dohromady, někdo to sem musel hodit.
Znova se vykloní z okna. "Hej, je tady někdo?" zavolá opatrně, aby byl dole slyšet, ale ne tak nahlas, aby si toho všimli v přízemí.

Rowena

Opatrně vykoukne z úkrytu. Usměje se, vyleze ven a přijde blíž k domu.
Potichu zavolá: "Snad mě poznáváš i bez těch mokrých špinavých šatů!" Nervózně přešlapuje z nohy na nohy. Až teď si uvědomí,  že Raymondovi třeba vůbec nechybí, že to tak cítila celou dobu jen ona.
"Taaaak... půjdeš ty dolů nebo mam vylézt já nahoru?" nadhodí. Začne si prohlížet zeď a vypadá docela dobře. Samé římsy a nerovné linie. Asi by dokázala vylézt, horší by to bylo s těmi šaty.  Navíc jí tenhle dům přináší, co se týče šatů, docela smůlu. Kdo ví, co by to bylo tentokrát?