Hostēs

III.

Rowena

,,Bude to škoda, ale nedělejte si s tím starost," usměje se a pokrčí nad tím rameny.
Trochu sebou cukne, kdyz se jí Ray také dotkne na boku s jahodou. Snad je nikdo nevidí, kdo ví, jak by si to všichni přebrali.
Sní tu jahodu,  co doteď držela v ruce. ,,Výborná, opravdu, kde jste koupili tak sladké a šťavnaté jahody?"
Ještě než se chytne jeho nabídnuteho rámě, rozhlédne se, jestli je někdo nepozoruje, pak ukazováčkem setře zbytek čokolády z šatů a prst si skoro celý strčí do pusy a čokoládu slízne. Potěšeně mlaskne, chytne se Raymonda a zamíří s ním ke svému místu u stolu.

Nechá si pomoct od něj se sedáním. Podívá se na to, co jí přistálo na talíři teď. Mátová zmrzlina? Opravdu? Na to teď Rowena opravdu nemá chuť, rozhodně ne po té explozi chutí, kterou způsobila ta jahoda a čokoláda.
Složí tedy jen ruce na klíně a vychutnává si vytrácející se chuť onoho plodu.
Podíva se po Rayovi a pak se ho přes stůl zeptá: ,,Nemohl byste mě prosím zavéct někam, kde bych si ty šaty mohla zkusit omýt?" Omluvně se usměje. ,,Nejspíš je to k ničemu, ale zkusit se to může. Kdybyste byl tak laskav..."

Raymond

,,Hádám, že pochází z jahodové farmy mé pramáti v jižním Walesu," odpoví. O tom, že stavení v první řadě slouží jako tajná asasínská operační základna pro svou oblast už samozřejmě pomlčel.

Společně potom dorazí ke stolu a když se Rowena usadí, zamíří Raymond na své místo. Zákusek, který je následně servírován, ho dvakrát nepotěší. Mátu však nemá z celé rodiny rád jako jediný a tak byla volba moučníku jasná.
Nimrá se lžičkou ve své zmrzlině, aby to nevypadalo, že se jídla ani nedotkl, ale stejně neochutná ani sousto.
Když vyslechne Rowenin dotaz, nenápadně se zvedne od stolu. ,,Ovšem, následujte mě."
Poté se jim, snad bez povšimnutí, podaří opustit jídelnu.

Ray vede Rowenu zšeřelou chodbou směrem k přízemní koupelně. Po chvíli si uvědomí, že se spolu vpodstatě ocitli sami - z hlediska etikety naprosto nepřípustné.
Neklidně se rozhlédl po chodbě doufaje, že nenarazí na nikoho z dospělých. Obzvlášť ne na jeho rodiče. Ti byli však teď nejspíš zaměstnaní bavením hostů. Na chodobě se nikdo neobjevil. Dívka už si toho určitě také všimla.
,,Asi vás nemusím prosit, abyste se o tom nikomu nezmiňovala. Ani jeden z nás jistě nestojí o kázeňskou přednášku," usměje se nejistě, otevíraje dveře koupelny. ,,Využijte ji dle libosti. Počkám venku."

Rowena

Zvedne se ze židle a snaží se u toho způsobit co nejmenší ruch. Podiva se po svých rodičích, ale nevěnují jí nijakou pozornost. Hm, jestli budeme sami, mohla by být legrace. Namočím nás do pořádné kaše.

Nechá se vést chodbou ke koupelně. Zastaví se s Rayem před dveřmi do místnosti.
,,Nedělejte si starosti,  jste zbytečně moc nervózní."
Cestou po chodbě se trochu uvolnila, nesla už se tak vzpřímene jako ve společnosti.
,,Jsou to hloupá pravidla, kdo to vymyslel? Mně by třeba nevadilo ani kdybyste chtěl jít do té koupelny se mnou," mrkne a zaleze za dveře.

Opře se o ně a začne se tiše chichotat. Co se mu asi teď honí hlavou? Pomyslí si.
Prohlédne si koupelnu, která je v podstatě stejna jakou mají ve svém sídle. Při pohledu na velkou vanu zatouží po dlouhé koupeli. Až doma, povzdechne si.
Podíva se na své šaty. ,,To je hrůza..." šeptá si pro sebe, vezme nějaký kus čišté látky,  namočí ji v lavoru a snaží se čokoládu smýt. Přesně jak předpokládala, skoro vůbec to nepomohlo. Teď, kromě toho, že je to hnědý, je to i mokrý.
Vyprskne smíchy. Opravdu jí ti přijde vtipné, tohle by se nikomu jinému v životě nestalo, takové věci se dějí jen jí.
Po chvíli vyjde z koupelny zpět za Raymondem.
,,Takže, pane Warwicku, jelikož ani jednomu z nás se nechce vracet k hromadě ledu a máty, nezatouláme se někam? Nikdo si toho nevšimne, rodiny vůbec nezajímáme."