Hostēs

V.

Věnováno Zlatenka28, která mi (po pěti letech!) připomněla existenci tohodle počinu.

Rowena

Čekala, že se to stane, ale i tak ji šokovalo, že se to opravdu stalo. Strhnout dámu do vody, je to přeci absolutně nepřipustné a to ani nemusíte žít od narození v Anglii, aby vám to došlo.
Ale stalo se a teď Rowena nedokáže najít způsob, jak by mohla vykašlat vodu a zároveň se smát. Podaří se jí dokašlat a rozesměje se. "Ty šaty mi zaplatíš, Raymonde!"
Začne na něj cákat vodu. Úplně zapomene, kde je a jak je toto všechno nemístné. Teď jí je to jedno.

Raymond

Někde v duchu tuší, že se chová jako barbar a valnou většinu návštěvníků večírku by jeho momentální způsoby dozajista poslaly do mdlob. Ale upřímně, je mu to jedno. V té malé soukromé bublině času, kterou právě sdílí s Rowenou v jezírku, žádná z jejich hloupých pravidel neplatí.
"Pořídím ti lepší. Jahodové. Abys mohla pořád padat do mís se zákusky a nikdo si toho nevšiml," vyhrkne vesele a přidá se k cákání. Směje se jako blázen a pokaždé, když ho zasáhne vlna od Roweny útočí zpět.

Rowena

Pořád na něj cáká. Chová se úplně jako malá, ale když jí bylo šest, tohle dovádění bylo normální a všichni to přehlíželi. Teď... co by na to řekl otec? Matka by po nějaké době snad měla pochopení, ale otec... Zadívá se ke vchodu do zahrad.
"Jsme blázni, že něco takového děláme," pousměje se. Znovu se otočí na něj a pocáká ho.
Pak začne lézt ven. V těch mokrých šatech nalepených přímo na tělo to bylo o to těžší.
Vyleze na břeh a lehne si do trávy.  Kouká na oblohu, za krátkou chvíli si navykne na tu noční tmu a prohlíží si hvězdnou oblohu.
"Co teď?" zeptá se do ticha.

Raymond

Vydrápe se na břeh za ní. Oba vypadají jako mokré slepice.
"Co teď? Mám-li být upřímný, mrznu," postěžuje si jí popravdě. Venkovní teplota není zrovna nejnižší, ale být v tom mokrý... No, není to žádný med. Upře oči na hvězdné nebe nad nimi.
"Jak jsi na tom ty?" zeptá se potom.

Rowena

"Já jsem už asi zmrzla," odpoví a usměje se.
Fascinují ji ty přenádherné hvězdy po celé obloze. Kdy se stane, že je tam jasná obloha? A kdy se tak stane v Anglii? Přesně tak, není to běžný jev.
"Měl by sis asi převléct oblečení. A... jestli by se našlo něco pro mě..." nadhodí.
Otočí se na břicho a zvedne se na loktech, aby se mohla podívat na něj. Znovu se usměje. Má radost, že tu mohla být, že tohle mohla zažít.
Ale teď oba musí spěchat zpět do reality a to rychle. Jak dlouho už tohle podnikají? Kolik je to minut? Nebo jsou to hodiny? Rowena nemá ponětí.
Hlavu si opře rukou a začne máchat nohama ve vzduchu. Je jí zima, všude po těle má husí kůži a nejspíš by se měli schovat někam do tepla a sucha, ale Roweně se ani nechce zvedat. Má stejné pocity jako Raymond, udělali si vlastní bublinu v čase a místě a z ní se nechce nikomu ven.

Raymond

Prohlédne si jejich mokré oblečení znovu a teprve teď si uvědomí, jaká byla ta voda pitomost. Povzdechne si. "To jsme tomu dali... No, jestli se nám podaří se dostat ke skříni, něco najdu," přikývne a opětuje její úsměv.
Nechce se mu odsud, to tedy ne. Ale oba tu mrznou a je jasné, že se po nich každou chvíli začnou shánět. Vyhrabe se na nohy. "Měli bychom si po-" zarazí se, protože za sebou zaslechne hlas svého otce.

Rowena

Už se chce zvednout, že půjde s Rayem někam pro nové oblečení, když uslyší hlas. Slyšela ho už na večeři a je si naprosto jistá, kdo to je. No do mátový zmrzliny. Našli nás!

~~

Lord Warwick

"RAYMONDE WARWICKU!" ozve se mužský hlas, když pan Warwick přijde do zahrad a spatří je.
Začal se po synu a té holce shánět už před několika minutami, s ním se vydal i pan Shelley, který by si toho býval ani nevšiml, kdyby si toho nevšiml pan Warwick. Oba dva se teď rychle blíží k páru, který leží v trávě.
Pan Shelley je tak šokován, že se nezmohne na slovo. Zato Warwick už je vztekem celý rudý a čeká se jen na to, kdy vybuchne. Ne dlouho.
"Máš velký problém, mladý muži!" ukazuje na Raye, zatímco se k němu rozčileným krokem blíží. "Místo, abys požádal služku, ať ty šaty vypere a půjčí jí jiné, válíš se s ní v trávě. A ještě jste úplně sami! Co si o sobě vůbec myslíte?! Raymonde, odejdi do svého pokoje. Večer pro tebe skončila.  Přijdu za tebou až vyprovodíme hosty a ty mi řekneš, čeho všeho ses dopustil! Ty, vždycky tak chytrý a elegantní! Co se to s tebou stalo?!" začne pan W. zuřit na syna.
V duchu si řekne, že za to ten jeho syn nemůže, on nikdy nebyl takový, že za to může ta holka. Ano, určitě za to může ona, on na rozdíl od ní ví, jak se chovat.

Raymond

Trhnutím se otočí, aby otce spatřil, následovaného zasmušile se tvářícím panem Shelleym. A sakra! Nic horšího se snad stát nemohlo!
Polkne a poslouchá otcovo lamentování. Zatne čelist, ale nic neřekne. Moc dobře ví, jak by reagoval, kdyby se s ním teď pokusil mluvit. Bylo by to jen horší.
A proboha, chce to večer probrat! Tak na tuhle debatu se nemohl těšit víc. Jeho otec sice řekne, že si o něčem promluví, ale vypadá to spíš jako přednáška nebo divadelní monolog. Jakmile se pokusí cokoliv říct, otec dostane nový výbuch vzteku... a jede to celé od znova. A je bezpochyby jasné, že mu zase vymyslí nějaký trest. V tom on je mistr. Pokusím se mu to vysvětlit až trochu vychladne, pomyslí si. To je ale v nedohlednu.
Vrhne omluvný pohled na Rowenu, sevře ruku v pěst a... odchází. Je naštvaný, a hodně, ale ví, že se musí ovládat. Cítí se jako spráskaný pes. Obzvlášť když u toho byl pan Shelley a hlavně ona.
Měl se pokusit říct alespoň něco, i kdyby to znamenalo zdvojnásobení trestu. Ale nedonutil se k tomu. Víc se to pokazit nemohlo... Doufám, že nám nezakáže se znovu vidět, uvědomí si potom nevesele.