Pure

Chapter 9.

Isabelle

     Šourali jsme se v tichu ulicemi New Yorku od Jimmyho až k Central Parku. Občas Mattheo prohodil nějaké slovo, ale jinak panovalo trapné a úmorné ticho. Ani jeden opět nechtěl udělat ten první krok a po každém prohozeném slovu přicházelo ještě trapnější ticho. Chtěla jsem ho držet za ruku, chtěla jsem mít jeho paži kolem pasu, chtěla jsem, aby každá holka co prošla kolem nás věděla, že je můj, jenom můj. Ale není.
     Jenže, pak přišla ta proklatá otázka. Pozvání na rande co mne donutilo se pousmát. Pozval mě do muzea, takže mi skutečně naslouchal a věděl co mám ráda.
     ,,Bydlím hned o ulici vedle." Špitla jsem se, byli jsme kousek od mého domu a moje unavené nohy už se viděly v pohodlné posteli. Byla jsem pořád lehce opilá, myšlenky mi lítaly z jedné strany na druhou stejně tak jak nohy, ale musím uznat, že rovnou chůzi jsem držela zdatně. Teda aspoň v mojí hlavě to tak vypadalo, nedokážu posoudit, jak jsem skutečně vypadala. Lahví s červeným vínem, bylo docela dost.
     Došli jsme k domu, zastavila jsem se a otočila se k němu čelem. Koukal na mne svýma dokonalýma medovýma očima a já cítila, jak se mi podlamují kolena. Vlasy měl lehce rozcuchané a vypadal prostě krásně, mohla jsem na něm oči nechat.
     ,,Jsme tady." Nepatrně jsem se usmála a absolutně nevěděla co mám dělat. Měla bych ho pozvat nahoru? Sotva jsem ho poznala, ale na druhou stranu jsem jenom chtěla ležet v jeho náručí a nemyslet absolutně na nic. Po dlouhé době cítit ten pocit bezpečí a lásky co mi tolik chyběl.
     ,,Tady, děkuji za půjčení. Musíš mrznout." Sundala jsem si jeho kabát z ramen a vrátila mu ho. Voněl po drahé kolínské a lhala bych, kdybych řekla, že jsem nenasávala jeho vůni celou cestu domů. Na jednu stranu od něho bylo hezké, že mi ho půjčil, abych nezmrzla, na druhou stranu mi bylo docela líto, že musel mrznout on. Celou cestu šel jenom v košili, bylo sotva dvanáct stupňů.
     ,,A děkuji za doprovod domů." Dodala jsem. Nedokázala jsem s ním udržet ani oční kontakt, jeho oči se mi vpíjely do kůže jako miliony malých jehel.
     ,,Kdykoliv." Usmál se. Sakra.
     ,,Zítra ti dám vědět ohledně toho... rande." Dodal. Přikývla jsem s lehkým úsměvem, ale nemohla jsem přeslechnout tu pomyslnou pomlku před slovem rande. To jak zvláště mu to slovo klouzalo na jazyku než vyšlo ze rtů. To jakým stylem to vlastně vyslovil, jakoby to říkal s nechutí.
     ,,Dobrou Isabelle." Řekl, na patě se otočil a zalezl do prvního taxi, které uviděl.
Zmateně jsem zatřepala hlavou a zalezla do budovy. Ráno moudřejšího večera a tím bych se taky měla řídit, s mým momentálně lehce podnapilým mozkem asi nic moc nevymyslím.
     Zavřela jsem za sebou dveře od bytu a sjela po nich zády až na zem, přitáhla jsem si nohy k tělu a objala je. Edmund se začal lísat dříve, než jsem se stihla rozkoukat a zorientovat v prostoru.
     ,,Co si mám myslet Edmunde?" Zamumlala jsem a pohladila ho po páteři. S hlasitým vrněním se vyvalil na záda a nechal se drbat na břiše.
     ,,Na jednu stranu si říkám, že by to mohlo i nějak vyjít, na druhou ale,..." vydechla jsem. ,,ale nechápu, proč tak zmizel." Opřela hlavu o dveře a koukala před sebe.
     ,,Ale to je jedno ne?" Zeptala jsem se ho, prakticky jsem se ptala sama sebe. Zvedla jsem se a vydala se do sprchy, smyla ze sebe přebytek make upu a snad i zbytek alkoholu. Zalezla jsem do postele mezi deky, chlupaté polštáře a doufala, že v říši snů mi bude zase o něco lépe.
     Nedokázala jsem ale utišit proud myšlenek v mojí hlavě. Bylo to jako jedna vlna tsunami za druhou, jedna myšlenka horší než ta další a představa, že by teď mohl ležet se mnou mi drásala srdce na kusy. Není to tak dávno co jsem prožívala lásku, těšila se na den kdy budeme spolu, lítala po bytě zprava do leva a utírala snad všechna smítka prachu, jenom proto, aby všechno bylo perfektní. Vstávala jsem s chutí do života se srdcem překypujícím láskou, ale teď?
     Usínám s pláčem snad každý druhý den, nedokážu se soustředit a z optimisty se stal pesimista, který se snaží učit žít sám se sebou. Přeplněná láskou, kterou bych chtěla někomu dát, ale nikdo o ni očividně nestojí. Věděla jsem, že takové myšlení není správné, že bych měla přehodnotit svůj životní styl a věnovat se sama sobě, rozvíjet se, naučit se milovat sebe, abych pak mohla správně milovat někoho jiného. Dát se na první místo a nedělat opět prioritu z někoho, kdo mě ve finále opustí a mne to zase srazí na kolena.
     Mám pocit, že jsem připravená na lásku, ale vlastně nejsem. Chtěla bych s někým žít, ale vlastně bych chtěla svůj vlastní prostor a čas sama pro sebe na rozvoj mojí osobnosti. Chtěla bych mít někoho vedle sebe, s kým budu usínat, s kým se ráno budu v objetí probouzet, někoho s kým budu vařit, chodit na procházky a ve finále někoho s kým bych se prostě jenom sebrala a vyrazila na týden na dědovu chatu daleko od města a civilizace.
     Vydechla jsem a snažila se zadržet slzy, které se mi draly do očí. Bude dobře, všechno bude v pořádku, láska přijde, přijde až to budu nejmíň čekat a všechno bude perfektní, ne jak minule, všechno bude krásný a dokonalý. A to je myšlenka, se kterou bych měla usnout, myšlenka se kterou bych měla žít. 
     Usnula jsem až nad ránem a z krásných snů mne vzbudil zuřivě zvonící telefon. Chytla jsem ho do ruky a koukla na obrazovku, kde panovala fotka Sam. Vydechla jsem a přijala hovor.
     ,,Tak co?!" Zakřičela mi do ucha zvědavě. Byla tak hlasitá, že jsem musela s pokřiveným obočím odtáhnout mobil od ucha.
     ,,Dobré ráno i tobě," protočila jsem oči ,,doprovodil mě domů."
     ,,A dááál?!" Cítila jsem její natěšení až sem, musela být hrozně nadšená se srdečním tepem minimálně sto třicet úderů za minutu.
     ,,Nooo, půjčil mi svoje sako abych nemrzla." Zasmála jsem se a schválně to natahovala. 
     ,,Dostanu z tebe infarkt, dělej mluv co bylo dál?!" Vyjekla, v jejím hlase bylo slyšet zoufalství.
     ,,Pozval mě na rande."