Pure

Chapter 10.

Mattheo

     Vzbudil jsem se něco málo po deváté hodině s menší kocovinou, piva mi nikdy nedělaly moc dobře -radši jsem měl kvalitní whisky- ale Mike je měl rád a tak jsem uznal, že jednou za půl roku mi to neublíží. Byla to chyba a opak byl pravdou. Bolest hlavy, která mi střílela do spánků mi sotva dovolila se vyhrabat z postele a dojít si do kuchyně pro aspirin. Zapil jsem prášek a frustrovaně si přejel rukou přes obličej. Co jenom budu dělat? Ptal jsem se sám sebe. Pozval jsem ji na "rande", nikdy nikoho nezvu na rande. Je to stupidní a nemám tyhle trapnosti v lásce.
     Pořád jsem se snažil si stát za svými slovy, to že ženy jsou jenom trofeje, to že ženy jsou jenom ozdoba, to že ženy jsou jenom módní doplněk pro každého vysoce postaveného muže. Tak jak mě to učil otec, tak jak jsem si to v životě nastavil, tak jak jsem si myslel, že bych mohl žít. Každou noc, každou akci, firemní večírek a párty s jinou ženou, mít je prostě a jednoduše jako módní doplněk a příjemnou společnost. Žádný závazky, žádný vztahy, žádná láska, žádný stupidně zamilovaný Mattheo v růžové láskyplné bublině se srdíčky. Sračka.
     Pozvat ji do muzea? Moc dobře jsem ji poslouchal, celý večer jsem jí vysel na rtech a přemýšlel, jaké by bylo je ochutnat, jaké by bylo ji hodiny a hodiny líbat. Sakra. Praštil jsem pěstí do bílé kuchyňské linky. Proč jsem ji ale vůbec chtěl poslouchat? Byl to ten líbezný jemný hlas, který byl jako Mozartova symfonie pro moje uši, nebo to, že byla prostě zajímavá? To jak se nadchla pro staré malby, to jak mluvila o vypadnutí z civilizace a žití na venkově?
     Nekoukala na mne jako ostatní holky, neměla tu tendenci mě chlácholit lichotkami a mazat mi med kolem huby jako každá jiná, která chtěla, abych se jí dostal do kalhotek, nechtěla mi sahat na bicepsy se slovy "oh bože, ty máš tak obří svaly" z takových mi bylo zle. Proč si taková Isabelle? Proč mi tohle děláš Isabelle?
     Jsi krásná květina, jemně voníš a jsi tak něžná, objímat tě by bylo jako ležet v čerstvě vypraných hebkých peřinách s tou nejvoňavější aviváží, po hodině v horké vaně plné bublinek. Jako brzké podzimní ráno po dešti, kdy není ještě ani moc zima, ale ani moc teplo, počasí jako dělané na kašmírový svetr. Jako sladký máslový dortík, který klouže po jazyku. Jestli by jsi tak i chutnala Isabelle?
     Zatím co já? Já jsem jenom troubení a hluk ve velkoměstě, výpary z aut a smog, který po deseti minutách venku štípe v očích. Uspěchaný, chaotický a s až moc velkým apetitem pro ženská těla. Smilník. Bouřlivé nebe za dusného počasí během letního dne. Hromy a blesky. Dokázal bych ti zničit svým chováním a citem pro vztahy život. Nechci tě Isabelle, ale zároveň tě chci hrozně moc.
     Jenže problém nastává v moment, kdy si ji představím s někým jiným a vidím rudě. V moment, kdy si ji představím jak ji někdo líbá, jak na ni někdo sahá, kam všude sahá. Do háje.
     Nervy mi cukaly tak moc, že jsem silně stiskl sklenici. Střepy se rozletěly po kuchyňské lince a po zemi. Bolestí jsem zkřivil obličej. Krev mi stékala po ruce, pár střepů jsem měl zaraženích v dlani.
     ,,Co to se mnou děláš Isabelle?" Šeptl jsem, nikdy jsem si nemyslel, že by se mnou někdo dokázal dělat takové věci. Jsi moje slast i prokletí Isabelle.
      Zamířil jsem do koupelny pro lékárničku. Pinzetou jsem si opatrně vytahal střepy z dlaně, strčil ruku pod vodu a následně ji vysušil, vydezinfikoval a zavázal. Rukama jsem se opřel o umyvadlo a koukl na sebe do zrcadla.
     ,,Měl by ses dát dohromady Mattheo." Měl jsem chuť vší silou to zrcadlo rozbít a pak zavolat první šlapce v mých kontaktech. Frustrovaně jsem si přejel dlaní po obličeji a následně si ho opláchl ledovou vodou. Měl bych se dát dohromady, měl bych se sebou něco dělat, dělat prakticky cokoliv, abych nemusel cítit ten trapný hřejivý pocit zevnitř co tak nenávidím. Ledová sprcha a procházka by to mohli zlepšit.
      Netrvalo dlouho a už jsem si to šinul ulicemi New Yorku, dneska bylo extrémní chladno, foukalo a obloha se mračila. Byl jsem naštvaný, na celý svět, ale ze všeho nejvíc na sebe. Nechtěl jsem se zamilovat, nesměl jsem se zamilovat, doufal jsem, že se nezamiluju.
     Neměl jsem absolutní tušení kam mne moje nohy vedou, až jsem nakonec stál před kavárnou Oasis a přes velká skleněná okna jsem koukl dovnitř. Za pultem stála se širokým úsměvem nějaká černovláska s krátkými vlasy a podávala nějakému zákazníkovi kafe. Isabelle tam nebyla. Včera jsme dost popíjeli a šli spát pozdě, ale i tak jsem doufal, že bych ji i zastihl. Dlouze jsem vydechl a radši pokračoval dál v cestě, na kafe mne jaksi přešla chuť.
     ,,Mattheo?" Něčí hlas mne vyrušil z proudu myšlenek, otočil jsem se, abych se podíval kdo to je a lehce se zděsil, když to byla ta zrzka, se kterou jsem spal. Ta zrzka, která se mi momentálně věšela kolem krku. Odtáhl jsem se.
     ,,Proč ses už neozval?" Posmutněla a hrála si s límcem mojí košile. Měla vlasy v culíku a na sobě béžovou saténovou košili, přes kterou měla tmavě modrou zástěru s malou jmenovkou a logem Oasis. Mary.