Pure

Chapter 11.

Isabelle

Další den, dalších stupidních dvanáct hodin na nohou, kdy se usmívám na protivné neznámé tváře, i když mne vlastně zevnitř sžírá trápení. Sedánek se Sam lomeno poznávací večer s Mattheem proběhl ze středy na čtvrtek, momentálně je ponurá říjnová sobota, devět hodin ráno a já otevírám kavárnu Oasis, aby nevrlí hosté mohli ukojit svoji nespokojenost a nechutenství k životu v šálku dobré kávy, která promění všechny chmury z nočních můr trochu k radosti.
Přemýšlím nad tím, přemýšlím nad ním. Neměla bych, ale tak nějak nemůžu zapomenout na to jak voněl, na ty medové oči s dlouhými řasami. Trápí mne, sžírá mne pocit toho pozvání na rande, po kterém se už vlastně neozval. Sžírá mne to s jakou nechutí přenesl přes jazyk slovo "rande". Nechápu, ale možná bych to měla prostě nechat být a nemyslet na to. Ozvat se mu? Ne, nechat ho, aby přišel sám protože se aspoň jednou za život chceš chovat jako priorita a ne jako druhá možnost. Chceš mě? Tak si mě musíš zasloužit.
Vrátila jsem se za pult a začala dělat první kávu dneška sobě, zákazníků moc nebylo, v sobotu ráno se nikdy moc nehrnuli, polovina New Yorku byla doma a dospávala kocovinu, očividně včetně Sam, která pravděpodobně zase zaspala. Jak překvapivé.
Koukla jsem po telefonu, zpráva žádná. Napila jsem se kávy a snažila se přežít další z mnoha pracovních dní.
Když jsem zrovna dělala už několikáté dýňové latté, někdo vedle mně položil nemalou kabelku a velký svazek klíčů na pult.
,,Jdeš opravdu brzo," koukla jsem na hodinky ,,tohle je tvůj rekord, je skoro čtvrt na dvanáct."
,,To by mi asi lichotilo, kdybych byla Samantha, a ano, tohle by byl její osobní rekord, ale ne, volala mi asi před hodinou a půl, že je jí zle a že mám jít za ni do práce." Řekl naštvaně hlas za mnou, nemusela jsem se ani otáčet a věděla jsem, že to je Mary, ten protivný urýpna hlas bych poznala na míle daleko. Už teď jsem věděla, že tohle bude ta nejhorší a nejdelší směna, kterou jsem po dlouhé době měla. Byla typ holky, co si vždycky na všechno stěžoval, nikdy pro ni nebylo nic dost dobré a ona uměla všechno nejlépe, člověk by se jí nikdy nezavděčil.
,,A to ti cesta sem trvala hodinu a půl? I když bydlíš asi o blok vedle?"
,,Ta hezká tvářička se neudělá sama."
,,Hlavně, že to máš na co svést Mary," opět jsem protočila oči ,,paní na dvojce." Řekla jsem a podala jí malý oválný tácek se šálkem kávy. Strašně jsem si přála, aby tenhle den utekl co nejrychleji a já bych mohla jít domů, další směnu mám až za pár dní, takže bych měla klid a čas pro sebe, měla jsem vymyšlené věci co bych chtěla dělat, abych se konečně cítila nějak produktivní a zahnala svoji podzimní depresi. Jít běhat, meditovat, číst, vařit, vyčesat Edmunda a nečumět neustále do mobilu s naivním nadšením, že se ozval. Ozveš se ještě Mattheo? Spíš ne.

.  .  .

Bylo něco málo po čtvrté hodině, kavárna vypadala opuštěně. Jediný kdo mi tu oxidoval vzduch byla Mary, která seděla na pultu vedle mně.
,,Není to divný?" Řekla z ničeho nic.
,,Co?"
,,To, že se s tebou někdo vyspí a už se neozve." Koukala se před sebe na prázdnou kavárnu a nevěnovala mi jediný pohled.
,,Tomu se říká jednorázovka Mary a vůbec, od kdy máš tu tendenci se mi svěřovat?" Koukla jsem na ni s překříženýma rukama na prsou.
,,Od doby co se šíleně nudím." Protočila oči a seskočila z pultu.
,,Třeba se ještě ozve." Uchechtla jsem se s pokrčením ramen.
,,No to nevím, byla jsem u něj z pondělka na úterý. A dva dny zpátky jsem ho viděla před kavárnou."
,,A řekl ti něco?" Zeptala jsem se.
,,Že měl moc práce a že se určitě co nejdřív ozve, pak odešel."
,,Věř mi, ten už se neozve." Řekla jsem a uslyšela cinknutí telefonu v mojí kapse, rychle jsem ho s úsměvem vytáhla, ale úsměv mi hned spadnul v moment co jsem viděla zprávu od Samanthy. Nad jejím "promiň, vynahradím ti to" jsem se jen pousmála a telefon zase schovala do kapsy.
,,Taky asi něco očekáváš. Prozradila tě až moc rychlá reakce." Uchechtla se Mary.
,,Možná." Vydechla jsem a uslyšela další cinknutí, protože Sam nemůže napsat jeden požadavek v jedné zprávě a musí jich napsat asi třicet.

Promiň, že jsem se neozval. Vyzvednu tě zítra kolem šesté a všechno ti vysvětlím.
-Mattheo

Je to jenom v mojí hlavě? Srdce se mi rozbušilo a měla jsem pocit, že vyskočí z hrudi.
,,Není tu horko?" Zamumlala jsem, ledový pot pohltil moje tělo.
,,Tvoje možná se ozvalo?" Rýpla si Mary s pobaveným úšklebkem.
,,Možná." Pousmála jsem se a hrála si se stříbrným náhrdelníkem na krku, dělala jsem to vždycky, když jsem byla nervózní. Patřil otci a od doby co umřel jsem ho nesundala.  
,,Řekni mi o něm něco." S lokty opřenými o pult si podepřela bradu.
,,Co chceš slyšet?"
,,Jaký je."
,,Je, um," chtěla jsem něco říct, ale najednou mi proletělo hlavou, že vlastně ani nevím jaký je ,,je to gentleman, milý, vysoký, pohledný. Je jako, um jako," znervózněla jsem, protože mě Mary propichovala pohledem ,,je jako, nooo."
,,Takže ještě nevíš jaký je." Uchechtla se.
,,Asi ne, jednou přišel jako zákazník, podruhé jsme ho se Sam potkaly u Jimmyho kam přišel s Michaelem. Na rozdíl od ostatních mužů, mluvit s ním je tak nějak znervózňující. Podlamují se mi kolena, potí se mi ruce, mám pocit, že nedokážu složit srozumitelnou větu, je to hrozně zvláštní, nikdy jsem nic takového necítila."
,,Si zamilovaná."
,,Blbost."