HEARTSTEEL: Jak se kradou srdce

1. - Jak se zpívá, když se každý dívá

K čemu jsem se to kurva upsal?
Frustrace se dala vyjádřit jakkoli. Praštěním pěstí do stolu, obětováním budíku, co mu skoro vyzvonil mozek u hlavy, starověkému božstvu krve, nebo třeba tím, k čemu se nakonec snížil: k odkopnutí toho nejbližšího objektu u jeho nohou až na druhou stranu místnosti.

Ze strachu, že to schytala Naffiri, pes jeho matky, sebou trhl do sedu a rozhlédl se po místnosti. Chvíli to zabralo, těch několik mozkových buněk, jimiž ve světlých chvilkách disponoval, se potřebovalo nejprve zahřát na pracovní teplotu, než mohlo zastávat funkci mozku. Až teprve poté mu začalo docházet, že tohle nejsou ty povědomé zdi sklepení u nich doma, ale úplně jiný sklep. Mnohem osvětlenější a barevnější.

Bolest hlavy znamenala jen dvě věci: buď to včera přehnal a takhle se mu vysmívá kocovina, nebo to přehnal s myšlením. A nebo je to kombinace obojího. Ovšem nic z toho nemění fakt, že si zhruba vybavuje, k čemu večer došlo a že by se měl někdy zastavit a zamyslet se, než kývne na něco, co ho může stát střechu nad hlavou.

„Dobrý ráno," prorazil ranní bariéru uší hrubý hlas se silným tvrdým přízvukem.
Jen jeden člověk takhle zní jak po ránu, tak večer, kolem oběda, u kostela, u dřezu... prostě všude.

„Hej," pozdravil nazpátek. „Máma mě zabije."

„Volal jsem jí, ví, že jsi tady."

„Jo, to to věděla dřív než já," zabrblal si pod nosem. „Hej, Kroasatne."

„K'Sante."

„Jo, jasný, nemáš něco na pití?"

„Bude kafe stačit?"

„Ideálně co nejvíc silný to de."

„Nejsilnější?" opravil ho K'Sante.

„Jo jo, strč ty si svý moudra někam, dědo. Nejsilnější kafe, jasný. Sakra, ty rána mě zabijou... mám pocit, jako bych..."
Chytil se za krk. Podivné škrábání. To nemohly způsobit zvratky. Spíš, jako by celou noc křičel, nebo...

„A kurva," ujelo mu.

Začínal si vzpomínat, co se ten večer vlastně stalo. Za neustálého škrábání kůže na místě, kde jinak vypracované svalstvo ohyzdnilo telefonní číslo týpka, jemuž upsal svou duši, serfoval vzpomínkami s lehkostí Rammuse tančícího na okvětních lístcích pampelišky.

...

„Takže ty zpíváš?" zaznělo z K'Santeho strany.

Natáhl se pro drink. Netušil, co mu tam namíchali. Vyčerpání po hodině a půl strávené v posilovně si vybralo daň i na objemu mozkové kapacity. Bez přemýšlení si objednal všechno, co má náboj, v naději, že mu to pomůže se uvolnit a dostat se myšlenkami dál od trablí s mámou.

„Rapuju," odvětil. „Ve volným čase."

„To bychom si měli něco zazpívat. Až skončí ta slepice."

Otočil se přes rameno na pódium. Kdyby tu nebyl mikrofon a u něj se nekroutil poslední půl hodiny extravagantně oděný mládenec s pláštěm z peří - odtud zjevně přezdívka slepice -, ani by nepoznal, že sedí v karaoke baru. Připomínalo to normální klub, jen tu bylo míň hezkých slečen a víc beznadějných pitomců a paniců, kam se podíval.

Ohrnul nos nad mládencovým výstupem. Zpívat neumí, to je jisté a očividně si je tohoto nedostatku vědom. Ovšem oči na něm všichni drží proto, že jeho pohyby jsou až hypnotizující. Takové kreace ještě neviděl a že toho viděl spoustu.