HEARTSTEEL: Jak se kradou srdce

7. - Jak hořet, abychom neshořeli

Netušil, kolikrát si to video přehrál. To, co měl být vtip, se vlastně ukázalo jako výborná věc. S jeho pamětí akvarijní Nami by si stejně nezapamatoval, jak kdo zní. Teď to má hezky u sebe a může si to pustit kdykoli, když potřebuje pomoct s rozvržením rolí.

   Někomu by to stačilo pustit dvakrát. Když zvedl pohled od mobilu, nevědomky toho, že i na něm by se čas dozvěděl, a podíval se na stolní hodiny na pracovním stole, k němuž se ani nepřiblížil, zjistil, že na video s těmi třemi, jak se snaží držet rytmus a tempo jeden s druhým, kouká už dobré dvě hodiny.

   Možná už je to prokrastinace. Nechci to psát.

   Notebook v klíně pekl. Ten starý stroj s ním zvládl vydržet školní léta i náročné období po nich. Kdyby na sobě neměl župan, jistě by se minimálně popálil.

   Už z živého vystoupení dokázal určit, že se Sett s K'Santem snaží o poznání víc než Kayn. Kayn se zdá jako přirozený talent, jeho hluboký melodický hlas rezonoval místností, když zpíval. Dokázal by si u něj představit nějaké vážnější téma. Může mu dát prakticky cokoli a hlas zajistí, že ho všichni budou poslouchat.

   Co se těch dvou týkalo, tam to bylo horší. Byli nervózní. Yone se zmiňoval, že když je nabíral, měli slušně popito. Ale bylo tam ještě něco, čeho si všímal až po delším pozorování, náznaky strachu, obav. Kdyby video nezpomaloval a nevracel, uniklo by mu to.

   „Budeš si to pouštět furt dokola?“ ozval se Sett. „Je to jenom blbá zkouška, nestav to jako hotovou věc. Rozhodně bych ze sebe vydal lepší výkon, kdybych se mohl připravit.“

   Byl ignorován. Aphelios mu nevěnoval pozornost. Tedy alespoň ne tomu Settovi v realitě a přítomnosti, jinak ho měl chyceného v hrsti. Přijít na to, co je špatně, zas tak složité není, ovšem najít tam ten důvod? Tu příčinu?

   A nehledám tam něco, co tam není?

Pustil si to od začátku. Nahlas. Nemohl pochytit všechno, kdyby to sotva slyšel. Settova telenovela Tisíc a jedna smrt o muži, který oživuje mumie a následně řeší jejich problémy, zkrátka bude muset počkat. Tohle je důležitější.

   Den čtvrtý a pořád nemám jediné písmeno.

   A přitom nějaký záblesk inspirace měl, přímo tam ve studiu. Ale byl nezachytitelný, rychlý jako blesk a podobně devastující. Poté, co dozněl i hrom, opožděná myšlenka k tomu, která ho měla přesvědčit o skutečnosti své předchůdkyně, se jeho mozek znenadání vypnul. Nedokázal se soustředit.

   Notebook zůstal svítit jen proto, že prsty volné ruky nervózně mačkal mezerník. Baterie by se dávno vybila, kdyby tu směšně velkou neskladnou nabíječku netáhl zpod postele.

   „Možeš si to ztišit? Bude půlnoc,“ ignoroval další Settovo zabrblání.

   Nesejde na tom, kolik času u toho stráví. Na to se nikdo ptát nebude. Napsal spousty písní, některé krátké, jiné delší; balady, v nichž se hlas táhl s líbivým drněním a řevem kytary, klidně si deset minut dlouhé, nebo o kapku veselejší kousky o naději ve světle na konci tunelu – totiž naději, že si ho smrt jednou vezme a tohle trápení ukončí.

   Sestra s přezdívkou emo nezačala jen tak z ničeho.

   Už necítil nohy. Turecký sed není zrovna pohodlný pro necvičeného vysedávače, ovšem pro něj? Jinak u práce sedět neumí, ke stolu by jít nemohl, tam by jeho pozornost přitahovaly tužky a papíry, fixy a zvýrazňovače, flašky od proteinových nápojů… Ne, kdepak, ať je ta bolest sebevětší, dokud na něco nepřijde, z místa se nehne. Yone se na něj spoléhá a už mu nalhal, že něco má. Kdyby zjistil, že nenapsal ani čárku… a ještě se vymluvil na to, že nemá nástroje, protože doufal, že mu je nekoupí a budou to muset odpískat…