Proroctví

10

Když se tichem obývacího pokoje rozeznělo pípání, které jim oznámilo, že je vzhůru a přesně jak čekal se pokouší utéct, neměl Kylovi věřit, že bude lepší, když tam půjde on.
Celý rozhovor, tedy aspoň to, co říkal on, poslouchal stejně jako Bonnie, která ho při tom pozorně sledovala. Přestože se očividně snažil tvářit nezaujatě, čas od času mu ve tváři škublo, obzvlášť, když se Kyle smál.
Nedokázala přesně určit jaké emoce a pocity v něm ta žena vyvolává, ale dobré znamení bylo, že aspoň nějaké. Na tom se s Kylem shodli. Nedovolil jim jít se na ni podívat a tak by řekla, že částečně i kvůli tomu se jejich bratr nabídl, že půjde dolů. Oba na ni byli zvědaví a ona si musela, bohužel, ještě počkat, než konečně pozná tu, která měla stanout po boku jejich bratra.

Jakmile se ozvaly kroky, poznala, že se mu ulevilo. Poslouchala je celou cestu až na chodbu, kde se jejich pravidelný rytmus změní. V momentě, kdy jí dojde co se děje, Daren už je ve dveřích z místnosti. Mělo mu dojít, že se při první příležitosti pokusí zase utéct.
Jakmile vyběhne před dům a spatří ji ležet pod schody, hlasitě zanadává a jeho vlk vrčí a dere se na povrch. Nemůže si nevšimnout několika podlitin, jak narážela na kamenných hran schodů.
Zvedne ji a zamíří dovnitř. Kyla ignoruje a zamíří rovnou ke svému pokoji. Přestože je na ni neskutečně naštvaný a nejraději by ji na tu postel hodil, nedokáže to. Něco v něm mu v tom brání.
Položí ji doprostřed a přikryje až po krk. Chvíli se na ni dívá, než si odfrkne a zamíří do místnosti, kde v jediné části domu ví, že alespoň na okamžik zapomene na tohle všechno.

Dře několik hodin, než začne opět vnímat svět kolem sebe. Teprve teď si uvědomí, že se probrala a chodí po pokoji. Je to zvláštní, čekal by, že když je hluchá, bude dělat hluk, protože to neuslyší, ale ona našlapuje i v lidské podobě tiše jako vlk. Jeho pozornost se během vteřiny obrátí od jeho myšlenek k dění v domě. Zbystří, když uslyší Bonnie, jak jde po schodech.

„Ahoj,“ podívá se na dívku, sedící u okna, která se k ní otočí, jakmile ji zahlédne v odrazu skla, „přinesla jsem ti něco k jídlu,“ obezřetně pozoruje ženu, jak pokládá tác na stůl, pak o krok ustoupí a obě se navzájem měří. Přestože ve tváři vypadá mladě, řekla by, že budou přibližně stejně staré.
Vlasy i oči měly stejnou, tmavě hnědou barvu, a ona začínala tušit, proč se jmenuje Browny.  Dlouhé neposedné kadeře jí padají na záda a Bonnie musí potlačit nutkání vzít hřeben a učesat ji. I přes to byla krásná. A i když si nikdy nedokázala představit ženu, která by dokázala jejího bratra zkrotit, o téhle si to začínala myslet. Už její postoj napovídal, že se nebojí a nehodlá se vzdát.

Její pohled sklouzne na podnos plný jídla, přesně jak Daren nařídil a Bonnie neujde, jak hladově polkne.
„No tak, musíš něco sníst,“ pokusí se ji povzbudit, ale ona se otočí zpět k oknu. Bonnie si je vědoma toho, že tady nemá co dělat. Odnést jídlo měla Merry, ale ona to už nemohla vydržet. Pootočí hlavu ke dveřím, za kterými stojí Daren. Slyšela ho, jak jde po schodech i jak naštvaně funí a vrčí. Pokud chtěla, aby jí tahle akce prošla bez přednášky, musela ji přemluvit, aby něco snědla.

Když se ani nepohne, žena se k ní opět otočí, jakoby se chtěla zeptat, co tam ještě dělá?
„Vážně nemáš hlad? Vždyť jsi několik dní nic nejedla,“ zkusí to ještě jednou a použije svůj nejmilejší úsměv, ale ona jen zatřese hlavou. V tu chvíli se ale ozve její břicho a přestože to neslyší, je jí jasné, že ona vlčice, která je určitě jejich sestra to slyšela.
Vzhlédne k ní a když se na ni ješte víc usměje, cítí jak jí rudnou tváře.
„Tak já to tady nechám, kdyby sis to rozmyslela,“ pokrčí naoko a nezájmem rameny, „ale měla bys něco sníst, nemůžeš mu vzdorovat hladová,“ mrkne na ni. Za dveřmi uslyší, jak její bratr zavrčí, ale to není to, co ji zajímá. Dívce nepatrně zacukají koutky a tak přikývne a ví, že má vyhráno. Otočí se a vyjde z pokoje.

„Co tady děláš, Bonnie?“ zeptá se jí šeptem Daren, jen co za sebou zavře dveře. Ona jen pokrčí rameny a tváří se spokojeně.
„Přinesla jsem jí jídlo,“ odpoví jakoby to bylo jasné. Jeho oči se zúží do dvou linek a v krku mu bublá vztek.
„To měla udělat Merry.“
„Měla, jenomže ta by ji nepřesvědčila, aby něco snědla,“ založí si ruce na prsou.
„Pokud jsem dobře slyšel, ani tobě se to nepovedlo,“ jenže to ji vůbec nerozhodí. Místo toho na něj mlčky hledí. Když už se nadechuje, ale jí připomněl, kdo tady dává rozkazy, ozve se tiché cinknutí, jak něco brala z podnosu a pak tiché kroky zpět k oknu.
„Co jsi říkal? Asi jsem to díky přeslechla,“ usměje se na něj vítězoslavně, mezi tím co on nevěřícně civí na dveře a poslouchá, jak upíjí z hrnku.