Proroctví

67

Musí jí dát prostor. Sice by raději konfrontaci, ale nehodlá ji do ničeho nutit. Pokud potřebuje čas a prostor, dá jí ho, kolik bude potřebovat. A když už asi hodinu teče voda, jen bezmocně sedí v křesle zírajíc na dveře.

Rozletí se dveře a když se střetne pohledem s Haroldem, který se nejprve zamračí na prázdnou postel, odfrkne si.
„Co tady děláš?“ Nechápe jeho přítomnost.
„Volala mě,“ řekne jen a vzápětí se otočí ke dveřím do koupelny, jako by ho volala po vlčí frekvenci. Než vstane, Harold už je u dveří. Když Harold konečně ustoupí, aby viděl, sevře se mu celá hruď.
Stojí opřená o umyvadlo, ještě mokrá a přes sebe přehozenou košili. Bílé obklady na zemi barví rudá, stejně jako její nohy a třesoucí se ruce.

Vzhlédne k nim a z očí jí tečou slzy. Harold ji jen zběžně prohlédne, než rozhodně zavelí:
„Do ordinace. Hned!“ Vzhledem k tomu, že to řekne otočený k Darenovi, neslyšela ho, takže teprve ve dveřích si všimne, že se ani nepohnula. To potvrdilo jeho domněnku, že o sluch přišla. Vrátí se tedy k ní, položí ruku na rameno, aby se na něj podívala a zopakuje ji to.
„Musíte do ordinace. Ihned,“ přikývne a chce se rozejít, ale jakmile se pustí, všechno se s ní točí. Daren její stav odhadne a pomalu ji zvedne do náruče, přestože je vidět, že s tím nesouhlasí. Nemá na výběr. Pokud se tam chce dostat co nejdříve, musí si nechat pomoci.

Jen co ji položí, se Harold otočí k Darenovi.
„Měl byste počkat venku,“ nesouhlasně se podívá na Browny, která má odvrácený obličej a stále pláče. Rozhodně zatřese hlavou.
„Ne, zůstanu tady.“
Už nikam nepůjdu. Najednou se k němu otočí s tak prázdným pohledem až ho napadne proč, ale podle výrazu, který se tam následně usídlí mu to dojde. Ironie, smutek, bolest, pochyb. Slyšela ho. Přestože neslyší, jejich vlci frekvence zůstala.
Prosím, dovol mi zůstat. Nic neřekne, jen se znovu odvrátí. Posadí se na postel a Harold na stolek položí připravené nástroje.

Zkontroluje tlak, ozvy a podívá se i na dítě. Jeho výraz nepředvídá nic příjemného.
Jak je na tom? Zeptá se ho během vyšetření.
Není to nejhorší, ale ani nic dobrého. Odloží nástroje a umyje si ruce.
Co to znamená? Jediné, co si v ten moment přeje je, aby bylo dítě v pořádku.
Hrdlo je stále uzavřené, ale ztenčuje se. Musíte hodně odpočívat a nestresovat se. Tomu se musí zasmát.
A jak to mám asi udělat? Rozumí jí, ale tady jde o zdraví.
Chápu, že je to těžké, ale buď budete tvrdohlavá a můžete potratit, nebo se nad to povznesete a s pomocí Bohyně budete mít zdravé dítě. Jeho přímost ji přiměje se nad tím zamyslet. Harold ji nechá svým myšlenkám a odpovídá na Darenovo vyzvídání na její stav.

Je jí jedno, co si myslí on. Je vyčerpaná, zlomená a zrazená. Poslední měsíce byly jako horská dráha. Zjištění těhotenství, Darenova smrt, únos, zjištění že je naživu, že zase neslyší. Je to k zbláznění!
Ten neskutečný vír emocí jí naprosto sebral dech i schopnost být sama sebou. Jakoby se probrala po dlouhých letech a neměla ponětí, kdo vlastně je. Cítila tolik emocí a nevěděla, jak má reagovat!

Dny plynou. Snaží se dodržovat Haroldovo doporučení a hodně odpočívat, přestože je to občas těžké a i přes jeho doporučení si udělá procházku. Po pár dnech odmítá trávit celé dny zavřená v pokoji. Vezme si deku, rozloží ji doprostřed zahrady a celé hodiny tam jen leží se zavřenýma očima, nebo knihou.
Haroldovu radu se rozhodla uposlechnout jen částečně. Nebude tvrdohlavá. Prostě ho bude úplně ignorovat, jakoby tam nebyl. Za celou dobu co byl zpět mu neřekla ani slovo. Nic, čím by jeho přítomnost vzala na vědomí. Vlastně tím jeho radu dohnala až do extrému. Rozhodla se necítit vůbec nic.

Bonnie se jí několikrát snažila přesvědčit k tomu, aby mu dala šanci to vysvětlit, ale co chtěl vysvětlovat? Lhal jí. Nechal ji samotnou s tím, že čeká dítě. Jediný důvod, proč na to přistoupila byl jeho slib, který porušil.
Celé hodiny opět cvičila své schopnosti, které za dobu, co slyšela dost otupily. S dlaněmi na trávě vnímala každé auto, které přijelo a odjelo, každého, kdo prošel kolem a podle intenzity vůně určit vzdálenost a o koho se jedná.

Povzdechne si, když zaznamená rázné, rychle se blížící kroky. Takhle pochoduje jediný člověk. Bonnie. Otevře oči v okamžiku, kdy se zastaví u ní. Posadí se, aby nemusela mžourat do slunce.
„Musíme si promluvit,“ založí ruce na prsou a rozhodně vystrčí bradu dopředu na znamení, že bez toho, aniž by souhlasila s jejím návrhem neodejde. Neřekne nic a tak to bere jako souhlas s tím, že může spustit.

„Zítra je večírek s odhalením pohlaví našeho miminka,“ přejede si dlaní po břiše, „a ty,“ ukáže na ni, „tam půjdeš, ale před tím, si necháš upravit vlasy,“ teď se zamračí. Počítala s tím , že tam bude muset jít, ale že by se měla nechat ostříhat se jí ani trochu nelíbí.
„Chápu, že jsi ke svým vlasům měla vztah a je to šok, ale to my všichni ostatní se na tebe musíme každý den dívat. A taky bys konečně mohla dostat rozum a promluvit si s Darenem.“
Dobře, půjdu tam. A pokud to pro tebe tolik znamená, nechám se ostříhat. Chvíli to vypadá, že do ní bude dal hučet i kvůli Darenovi, ale nakonec jen spokojeně přikývne.

„Fajn, takže si uděláme holčičí den jako kdysi,“ nadšeně zatleská. Neubrání se letmému úsměvu, když si vzpomene na to, jak to vypadalo.
Podívá se na ni a všimne si Darena, stojícího u okna v domě. Určitě je pozoroval a řekla by, že to s Bonnie naplánoval.
Doufám, že naplánovali i co si obleču, protože na tohle vážně nemám náladu.