Proroctví

20

Kyle mu knihu nakonec půjčil. Dá si sprchu a s knihou v ruce se posadí na postel a opře o pelest. Pročítá to pořád a pořád dokola a snaží se přijít na to, proč by mu otec celý život lhal? Vždyť to byl on, kdo najal všechny učitele, kteří do něj roky vtloukaly všechny zákony, světové jazyky i historii. Proč by z proroctví chtěl vynechat jeho spřízněnou duši? To nedávalo smysl.

Znovu se vrátí na začátek. Jeho vlk se uchechtne, když čte o tom, jak jí bude odmítat a že je pro něj tím nejlepším.
Tak teď už Bohyni věříš? Nebo si myslíš, že se s tou věštkyní spřáhla? Jeho poznámku přejde a pokračuje. Tají se mu z ní dech. No, spíš by řekl, že ho štve, ale to je asi úhel pohledu. I když čím víc nad tím přemýšlí, jde hlavně o to, že je v její přítomnosti nesvůj a neklidný a její pohrdání jím a jeho postem to všechno mixuje do koktejlu vzteku.
Všemi proklínána. To myslí jak? Kdo ji proklíná?
Teprve teď se nad jejím stavem pořádně zamyslí. On stále řešil to, jak bude vypadat, když bude mít hluchou a němou družku, ale vůbec ho nenapadlo se pokusit vcítit do její situace. Bylo snadné s tímto handicapem žít v ústraní, ale teď to bylo jiné. Musel to být neustálý stres.

Láskou? Tak tomuhle nevěřím. Vždyť se od začátku chceme navzájem povraždit. Tohle bude určitě nějaký špatný vtip. Zavře knihu a položí ji na stolek.
Přesně. Odpoví mu jeho vlk. Tak proč přemýšlíš nad tím, jak by tě mohla slyšet? Má pravdu. Kdyby mohla mluvit a slyšela, bylo by všechno o tolik snazší.
Vždyť je to nesmysl! Jak by mě mohla slyšet, když je hluchá?! Zamračí se a vztekle zavrčí. Bohyně i věštkyně si z něj dělají pokusného králíka a jemu se to ani trochu nelíbí.
Nakonec se rozhodne nad tím teď nepřemýšlet. Hned další den zajede za otcem, aby se ho zeptal, co je pravdy na tom, že mu zatajoval část svého proroctví. Nenapadá ho žádný rozumný důvod.

Vlk ho upozorní na kroky na chodbě. Moc dobře ví, komu patří. Tak tiše našlapuje jen ona. Pozoruje ji, jak vejde dovnitř a zaraženě zůstane stát, když ho uvidí. Očividně ho zde nečekala a teď nevím, co dělat. Poznal, že byla dlouho ve vlčí podobě a běhala po lesích. V rozcuchaných vlasech jí uvázlo několik větviček a lístků a voněla čerstvým vzduchem a trávou.
Už už se chystá otočit, když se konečně probere a vstane.
„Zůstaň, půjdu já,“ řekne a ona se na něj překvapeně podívá.
Vážně? My půjdeme? Ozve se stejně překvapený vlk.
Ano, půjdeme. Potřebuje se vyspat, jen se na ni podívej.
Změří si ho podezíravým pohledem a naznačí prsty psaní. Podá jí papír a tužku.
-Nemusíš se namáhat. Jsi přeci ten nejvyšší. To bych ti spíš já měla ještě vydrhnout záda, protože jsem jen poslušná štětka.-
Stiskne čelisti a vztekle zavrčí. Její chování je čím dál víc agresivní a jemu už dochází trpělivost. Dokud to dělá za zavřenými dveřmi je v rámci mezí schopen jí to tolerovat, ale je jen otázka času, kdy něco takové udělá i na veřejnosti a pak už nebude mít na výběr.

Udělá k ní dva kroky, kdy se zastaví jen pár centimetrů od ní. Snaží se ignorovat, jak jeho tělo a vlk na ni reagují.
„Užij si to, protože tohle je poslední noc, kdy budu spát jinde. Od zítra už žádné ústupky a za každou tvou nevkusnou poznámku přijdeš o jednu z výsad,“ vrčí jí do obličeje, ale ona se ani nehne.
Už už si myslí, že to nechá tak, ale to by nebyla ona. Ironicky se na něj usměje a zamává mu. Prudce se nadechne a oči se mu změní na vlčí. Přitlačí ji ke stěně výhružně zavrčí. Na okamžik v jejích očích spatří strach. Nebo aspoň náznak.
Udeří pěstí do stěny až opadá barva a pak v rychlosti vyjde ven. Je zmatený. Měl by mít radost, že se ho konečně začíná bát, ale cítí i něco jiného, co nedokáže pojmenovat.

Vstane brzy ráno rozlámaný z pohovky v pracovně a ve spěchu se nají v kuchyni, kde tím zaskočí Merry, ale nic neřekne. V rychlosti mu něco připraví a když odchází popřeje mu hezký den.
To bude záležet na tom, co mi otec řekne na tu teorii o upraveném proroctví.

Po cestě se staví v několika knihkupectvích, kde koupí tutéž knihu a pak zastaví až před velkým domem za městem. Už je to dlouho, co zde nebyl a vůbec mu to tady nechybělo.
Čekání na otce bylo jako čekat na popravu. Minuty byly nekonečně dlouhé a nervy měl napnuté jak struny.
„Synu,“ ozve se za ním. Otočí se a pohledné na staršího muže, opírajícího se o hůl. Přejde ke stolku a nalije si sklenku.
„Co tě sem přivádí?“ Posadí se do křesla, aniž by se s ním přivítal. Ostatně, ani to nečekal. Vždy byl chladný a odtažitý. Nikdy od něj neviděl žádný projev citů.

„Chci si promluvit o mém proroctví,“ otec se na něj překvapeně podívá.
„O čem přesně?“
„Máš tady někde jeho výtisk?“ pohlédne k policím plných knih od stropu až k zemi. Přejde k nim a chvíli pohledem přejíždí po policích, než sáhne po jedné ze starších knih a podá mu ji. Otevře ji na poslední straně a nevěřícně zatřese hlavou, než ji otočí na otce, který nechápe.
„Jak mi vysvětlíš, že kniha, kterou máme doma je úplně jiná než všechny ostatní?“ Jen zatřese hlavou a tváří se, jakoby nic.
„Nevím, já to myslíš. Je naprosto stejná.“ Nevěřícně se usměje.
„Vážně?“ Sáhne po knihách, které přivezl. „Jak se tedy možné, že jsme v několika různých knihkupectvích koupil tu samou knihu. Všechny jsou stejné, jen ta tvoje je jiná.“ Čeká, že konečně dostane nějaké vysvětlení, ale jeho otec je tvrdohlavý mezek.

„Nemám ti co vysvětlovat. Asi si je někdo upravil. Ta naše je jediná správná. Všechno je tak, jak jsem tě naučil.“ To už nevydrží a vybuchne.
„Proč mi lžeš?! Vím, že jen ta tvá je nesmysl! Proč jsi ji upravil? Proč jsi z ní vymazal každou zmínku o ní?!“ Otec přimhouří oči a zadívá se na něj.
„Na ni? Takže je pravda, co se šušká?“ Neodpoví, jen podrážděně zavrčí. „A tys ji přijal za svou družku? Myslel jsem, že jsem odvedl dobrou práci, když jsem tě vychoval abys byl silný bez jakékoliv slabosti.“ Nevěřícně na něj hledí.
„Takže přiznáváš, žes mi celý život lhal?“
„Nelhal,“ ohradí se ostře. „Jen jsem chtěl, abys mohl žít beze strachu, že tvůj post ohrozí nějaká postižená fena!“