Proroctví

47

(Ti, co včera cca do 14:15 měli přečtený předchozí díl, trochu jsem upravila poslední dva odstavce 😊 tak abyste se pak nedivili, že píšu o něčem, co tam nebylo 😁)

Daren nervózně přešlapuje v hale. Přijel jen tak tak. Kyle mu připravil v pracovně oblek, aby se nemusel zdržovat a spěšně se podívá na hodinky.

Pokud nechceme přijít pozdě a mít aspoň nějakou rezervu, musíme vyjet. Stěžuje si vlk, který stejně jako on nesnáší zpoždění a chození na poslední chvíli.

Já vím. Podívá se ven a když uvidí padající sníh, vezme do ruky deštník. Dám jí ještě dvě minuty, pak pro ni zajdu.

Když se nad schody ozve tichý zvuk bot, vzhlédne. Browny se chytne zábradlí a pomalu schází. Přestože má na sobě kabát, při pohledu na ni mu srdce vynechá úder. I kdyby na sobě měla pytel od brambor, byla by ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, jenže ten na sobě rozhodně neměla.

Šaty sice viděl jen u země, zbytek skrýval kabát, ale i tak vypadala nádherně. Vlasy se leskly v pravidelných vlnách, jak splývaly na záda a na jedné straně, na druhé byly nad uchem sepnuté nádhernou sponou, která se temně modře leskla. Oči, které ho vždy dokázaly uhranout měla nalíčené tak, že ještě více vynikly a rty se leskly, jakoby na sebe chtěly strhnout veškerou pozornost.

Zastaví se pod schody a oddechne si, že se v těch botech nezabila. Vzhlédne a když se střetne s naprosto fascinovaným pohledem, usměje se.

„Omlouvám se za zpoždění," přehodí několik loken, které jí padají do očí na záda. Párkrát zamrká, aby se přiměl vzpamatovat.

„V pořádku, ale jestli to chceme stihnout, musíme vyrazit," přikývne a přejde k němu.

„Něco pro tebe mám," nadzvedne obočí a když mu ukáže kravatu, jeden koutek se nadzvedne v polovičatém úsměvu.

„Myslela jsi na mě?" zhluboka se nadechne, když zvedne ruce a on se mírně nakloní, aby mu ji mohla uvázat.

Pokrčí rameny a věnuje se vázání uzle, přestože si je jeho pohledu moc dobře vědoma.

„Dnes moc ne. Bonnie se rozhodla strávit celé odpoledne v našem pokoji a udělat ze mě tohle." Utáhne uzel a upraví mu ji pod sako. „Tak. Můžeme?" Teprve teď k němu vzhlédne a vykouzlí ten nejkrásnější pohled co svede bez toho, aniž by vybuchla smíchy nad jeho zamračeným obličejem. Neodpoví, jen zabručí a otevře jí dveře.

Tak, to bychom měli. Vlčice se spokojeně usadí. Pod kotlem zatopeno a můžeme to rozjet.

Darenova nálada se ani trochu nezlepšila a už hodnou dobu mlčí a zírá z okna.

„Bonnie říkala, že tam bude i Karrigan," prolomí nakonec ticho jako první, aby ho přinutila komunikovat, protože jinak by byl určitě schopný mlčet celou cestu.

„Ano. Akce je určena výhradně pro náš druh, ale potřebuji vycházet i s některými lidmi, bez jejichž podpory by to bylo daleko složitější. Proč?" Při posledním slově se na ni otočí a přimhouří oči. Pokrčí rameny a zadívá se z okna.

„Měla jsem tu čest sice jen jednou, ale stačilo mi to. Jestli se bude opět snažit chvástat svými penězi, asi se půjdu rovnou oběsit," slyší jak se tiše zasměje a tak se na něj otočí. „Čemu se směješ?"

„Je vidět, že ho neznáš. Protože on se svým majetkem chlubí v jednom kuse," neubrání se a pousměje se na něj. Opře se do sedadla a položí svou ruku na jeho. Chvíli se na ně dívá, než svou dlaň otočí a proplete své prsty s jejími.

„Takže ani trochu?" zeptá se po chvíli. Vůbec nechápe, o čem to mluví.

„Cože?" Zatřese hlavou. Chvíli se mračí na ruce, než k ní vzhlédne.

„Nechyběl jsem ti ani trochu?" chvíli se snaží ovládnout, ale nakonec ji jeho ublížený výraz přinutí se pousmát. Pohladí ho po rameni a opře o něj svou hlavu. Slyší, jak mu srdce zrychlí a tak se k němu přitiskne.

Jistě že jí chyběl. Každou minutu celých dvou dní. V noci spala raději ve vlčí podobě u okna, protože jí postel připadala děsivě velká a prázdná. Pokaždé, když si na něj vzpomněla jí tělem projel ten nádherný pocit vzrušení a srdce na okamžik zrychlilo. Je nesmírně šťastná, že je zpět a měla co dělat, aby se k němu nerozběhla a nevrhla kolem krku jako malé dítě.

Ne. Musela se udržet, protože potom by její plán byl k ničemu. Už tím, že ho doma rozhodila svým hraným nezájmem byl začátek pro to, co mělo přijít. Celý týden sbírala odvahu, aby v těch šatech vyšla z pokoje a tvářila se sebevědomě, protože mu hodlala vyhovět.

Chtěl, aby ho překvapila? Má to mít. Vrátí se zpět k jejich začátkům, kdy se popichovali a hodlá si to užít. Tohle je její dnešní úkol a cíl.

Zastaví před budovou a tak se narovná a podívá z okna. Polkne, když jí teprve teď dojde, kolik lidí tam bude. Na okamžik ucítí paniku, ale okamžitě ji zažene. Daren vystoupí, obejde auto a otevře dveře. Přijme nabízenou pomoc a zavěsí se do něj. Aniž by si to uvědomovala, tiskne ho tak pevně, až se jí ruka třese, což ho lehce zklidní a potěší. Ta její nezávislá povaha dráždila jeho mužskou ochranitelskou stránku a nutila ho jednat tak, aby ji přiměl přiznat, že ho potřebuje.

Pomalu vyjdou po schodech, kdy pozdraví pár lidí kolem, ale nezastaví. Browny se snaží usmívat a nedat na sobě nic znát. Vejdou do ohromné haly plné dobře naladěných hostů. Pustí ji, aby potřásl rukou někomu, kdo se z nenadání objeví a ji vyruší muž, který jí nabízí svléknutí kabátu.

Je to tady. Vlčice natěšeně vrtí ocasem a přešlapuje. Usměje se na něj a rozepne všechny knoflíky. Stáhne ho z ramen a podá mu ho.

Uchopí neposedný pramen vlasů a odhrne ho z očí, když k němu vzhlíží v okamžiku, kdy se otáčí od muže, aby ji zkontroloval.

Úsměv na jeho tváři zmrzne a vystřídá ho něco, v co doufala od doby, kdy vyslovil přání, aby ho překvapila a kdy ty šaty poprvé uviděla.

Zkamení. Jeho pohled neskutečně pomalu klouže po jejím těle a když se jí podívá do očí, je v nich překvapení, ale to v okamžiku zmizí a jeho oči se změní na vlčí, ve kterých planou temné ohně. Z hrdla se mu vydere téměř neslyšitelné zavrčení.

A už se dusí.