Boj na ledě,nebo v lásce??

III.

Po incidentu s Cibulkou uběhla už nějaká doba a mě čekala první večeře s celým týmem. Byla jsem docela nervózní,ale nedalo se svítit,musela jsem jít páč jsem měla hrozný hlad a nehodlala jsem hladovět jen kvůli klukům. Trochu jsem to přehnala s mými úpravami abych vypadala trochu k světu a přišla jsem na večeři o trochu déle.

Když jsem vešla do jídelny,všechny oči se na mě obrátili a já si jako první všimla modrých očí úplně vzadu u okna,kde seděl můj brácha a Šalé s Hrabalem. Bylo tam jediné místo mezi bráchou a Cibulkou,takže jsem si nabrala jídlo a šla si k nim sednout. Celou dobu co jsem šla ke stolu ze mě Tomáš nespustil oči. Trochu mě to znepokojovalo,ale nehodlala jsem jist někde na zemi takže jsem sebrala veškerou svoji odvahu a šla si sednout. Po jídle jsem šla zpět ke svému pokoji,ale u dveří mě zastavil brácha a řekl ať se jdu podívat k nim na pokoj,že Hamara nepřišel na večeři.

Zeptala jsem se proč si tam nedojde sám,ale řekl mi že jako kapitán týmu musí ještě něco vyřídit a šel zpět k jídelně.

Já se pomalu odebrala k pokoji s číslem 5 a lehce jsem zaťukala na dveře. Otevřel mi vysoký hnědooký kluk a řekl mi ať jdu dál.

"Proč jsi nepřišel na večeři?"

" Není mi dobře proč se tak staráš?"

" poslal mě brácha,pokud ti něco je pojď ke mě na pokoj pokusím se ti pomoct "

"Láska jde léčit??"

" počkej co tím myslíš?"

" to je jedno"

Po téhle větě se sebral a odešel z pokoje pryč

"Měla by jsi jít k sobě na pokoj" dodal když byl ve dveřích

Nevěřila jsem svým uším a odebrala jsem se zpět k sobě na pokoj a pustila si seriál na netflixu u kterého jsem za chvíli usla. Vzbudilo mě až lehké ťukání na dveře. Byl to brácha, asi se přišel zeptat co bylo Tomášovi.

"Tak co Tom?"

" j-jo dobrý,prý mu nebylo moc dobře "

" jo od doby co jsme sem přijeli je divnej"

" nevím jak mu pomoct,zkus si s ním promluvit

" nechce se s nikým bavit,a ty jakožto jediný absolvent zdrávky by jsi to měla zkusit "

" nevím jestli je to dobrý nápad"

" za pokus nic nedáš, sedí dole před hotelem"

Pomalu jsem se odebrala ze svého pokoje a šla se s velkým strachem podívat před hotel kde opravdu sedělo naše šťastné číslo 9 které moc šťastně nevypadalo. Došla jsem až k němu a sedla si na druhý konec lavičky a natočila se k němu.

" co se stalo v tom pokoji?"

"Nech to být "

Po tom se zvedl a odešel na pokoj, běžela jsem za ním ale bylo mi to prd platné zavřel mi před nosem a pak jsem slyšela hlas mého bratra,chtěla jsem odposlouchávat ale zezadu mě někdo chytl za rameno a otočil mě odedveří.