Boj na ledě,nebo v lásce??

VI.

" já vím že se líbíš Hamarovi"

" to tu ví snad každý" trochu jsem sklopila zrak

" to je pravda, jen chci říct že mě se bát nemusíš,budeme dobří kamarádi,to mi stačí. Teda pokud budeš chtít"

Spadl mi kámen ze srdce když jsem to slyšela a usmála jsem se na něj.

"Jasně moc ráda "

Po tom se zvedl a šel do protějších dveří. Uklidila jsem náplasti zpět do šuplíku,když najednou někdo znovu zaťukal,byl to Eda Šalé který se držel za ruku.

"Co jsi proboha dělal??"

" trochu jsem spadl ale snad to nic není,podíváš se na to??

" od toho jsem tady,pojď a sedni si" ukázala jsem na židli

" máš to jen mírně naražené vyřiď trenérovi že máš mít zítra klidový režim"

" zítra ale hrajeme první zápas "

"Já vím,ale nevypadá to až tak moc dobře."

" k sakru"

"Visco stav se u mě zítra ráno,já se na to podivam"

"To budeš hodná , tak zatím "

Pak se zvedl a odešel. Pro dnešek jsem měla odpracováno a tak jsem se rozhodla že si půjdu zaběhat. Hodila jsem na sebe sportovní set a do uší airpody a šla jsem před hotel kde jsem si ještě pořádně zavázala tkaničky.

Když jsem doběhla,bylo něco okolo dvanácté a byl čas oběda. Neměla jsem moc náladu,i když jsem věděla že s Cibulkou máme dobrý kamarádky vztah. Spíš mě mrzel můj bratr a Hamara.

Když jsem vešla do jídelny,bratr už seděl na svém místě a netrpělivě klepal prsty o stůl.

" něco se děje??"

"Čekám na tebe, proč jsi včera utekla?"

" nechci se o tom tedka bavit"

"Ale já jo,jsi moje sestra a přehnal jsem to"

" ty se hlavně musíš soustředit na zápas a ne řešit mě Jirko"

" takže všechno dobrý??"

" s tebou rozhodně" a smutně se podívala na Hamaru

" vím kam tím míříš" a podíval se na mě

" mrzí mě že tu dělám dusno"

" Hele to mrzí i Tomáše,měli by jste si v klidu popovídat" a slovo v klidu zdůraznil.

Po obědě jsem se vydala ke svému pokoji,ale někdo mě zaťukal na rameno. Ano bylo to naše číslo 9 .

" máš chvíli čas?"

" j-jo asi ano,něco tě bolí?"

" ne to ne,chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek večer. To co se stalo,neměl jsem na tebe křičet " sklopil zrak dolů a čekal co mu na to řeknu

" omluvu přijímám,vím jak je to pro tebe teďka težké,beru to na vědomí" a hluboce jsem se mu podívala do očí. Po dlouhé době jsem cítila uvolnění a ne stres.

Chvíli jsme si dívali do očí a kdyby nepřišel bracha asi by to neskončilo jen u toho.

"Helee rikal jsem v klidu ale ne zas až tak v klidu" a začal se smát

Tomáš se odtrhl od mých očí usmál se na mě a připojil se k bráchovi.

Já tam ještě chvíli stála a vstřebávala jsem co se stalo.