Drugs are not everything/Stein 27

1

Tančila jsem na parketu s nějakou holkou, byla jsem napita, takže mi bylo jedno, že se neznáme a jí podle pohledu bylo také jedno, že neví kdo jsem.

Porozhlédla jsem se po místnosti jestli neuvidím mého přítele, který se najednou vypařil tančil tu semnou, ale potom se ode mě oddálil a někam zmizel. Zmateně jsem ho hledala, ale nic. Nikde nebyl, jako by se vypařil.

„jsem nora!" Zakřičela na mě holka, která tu semnou tančila, jako bych se ptala na její jméno. Otočila jsem se tedy k ní a viděla za ní, mého přítele Adama s mojí nejlepší kamarádkou Ivetou, jak se líbají....

V té minutě se mi zastavil svět a já jen stála na místě a dívala se na ně, jak se líbají a je jim jedno, že tu někde jsem...Tak strašně mě to ničilo, protože mi Iveta řekla, že se jí nelíbí a že se nemusím bát, že by mi ho přebrala a teď? Teď si pomalu strkají jazyky až do krku.

Pustila jsem tu holku a běžela někam pryč, kde se nebudu muset dívat na ty dva, jak se žerou na vzajem, bylo to tak nechutné a ještě, když si vzpomenu, že tak jak líbá ji, líbal mě tak se mi udělá špatně a běžím na záchod, abych se vyzvracela.

Nejde to, nesnědla jsem nic co by dneska šlo ven, takže jsem jen seděla opřená o zeď a brečela. Uslyšela jsem něčí hlas a potom jak si myje ruce, dala jsem si ruku před pusu, aby mě dotyčný neslyšel, ale když jsem si znovu vzpomněla na ten moment tak jsem zvlykla.

„je tu někdo?" Ozval se mužský hlas, asi jsem si přes ten brek nevšimla, že běžím na mužské toalety. Neozvala jsem se a jen tiše brečela, doufala jsem, aby odešel, ale to se nestalo. Otevřel dveře od kabinky a já tak zahlédla modré oči, které se na mě upíraly.

„jsi v pohodě?" Zeptal se a klekl si, aby byl v blízkosti mé hlavy, záporně jsem zakyvala. Bylo to i přes ten alkohol, jinak bych dělala, že jsem v pořádku a odešla.

„můj přítel mě podvedl s mojí nejlepší kamarádkou, přímo na proti mě." Vysvětlila jsem i když se mě na nic neptal, měla jsem strašnou potřebu mu to říct i když ho to možná nezajímalo.

„utíram slzy s myšlenkou na lepší zítřek...." palcem mi utřel slzu, která mi stékala po tváři a nadějně se usmál.

„Sral bych na něj, protože podvést tak nádhernou holku, udělá jen debil bez mozku." Řekl a svou dlaň položil na mou tvář.

„jenže ono to bolí...." špitla jsem potichu a podívala se na své tenisky, které byli špinavé od hlíny.

„Jediný co zbejvá je věřit v lepší zítřky..." zašeptal a obejmul mě. Cítila jsem jeho kolínskou, která se mi hned vryla do paměti a vím, že na ní jen tak nezapomenu.

„odvedu tě domů." Řekl a pomohl mi na nohy, nejhorší na tom všem je, že nemám kam jít. Bydlela jsem s ním a ten byt je jeho.....

„Nemám kam jít, je to jeho byt....musela bych do Pardubic, kde mám rodinu..." řekla jsem sklesle, tak to budu muset dneska nějak přespat na ulici a nebo ve vlaku směrem do Pardubic.

„tak půjdeš hold ke mně, nenechám tě totiž někde na ulici, aby si promrzla. " řekl a vzal na kolem ramen, protože se mi motaly nohy a nemohla jsem udělat ani jeden normální krok, bez toho, abych nezakopla o svou vlastní nohu.

„nechci tě otravovat.... určitě tam na tebe čeká přítelkyně a....bude naštvaná, když si domu dovedeš cizí holku." Řekla jsem a snažila se mu to vymluvit, nechci se mu vnucovat.