Drugs are not everything/Stein 27

3

Celý den jsem pro ležela v posteli, protože jsem nechtěla vůbec nic dělat, ani jsem na nic neměla naladu. Bylo mi hrozně, až teď mi došlo, že mi vážně chybí, trávili jsme spolu strašně moc času, byla jsem s ním stále, protože jsem na něm byla navyklá už za ty léta.

Teď se budu muset osamostatnit, nechat ho v minulosti, začít od znovu a zapomenout na to vše, nevymažu sice ty nádherné chvíle, které spolu máme, ale zahrabu je hluboko ve své paměti.

„zlato? Nechci tě rušit, ale máš návštěvu." zaklepala mi na dveře nina, když si všimla, že jsem myšlenkami mimo a nevšimla jsem si, že vešla do pokoje.

„koho?" zeptala jsem se zmateně a zvedla se z postele. Pokud vím, tak jsem nikoho nečekala.

„neznám ho." odpověděla nina a mně tak i došlo, že to adam nebude. Nepřijde se mi omluvit, nepřizná si, že udělal chybu, nikdy si jí v ničem nepřiznal a to mně na něm nejvíce vadilo, vždy jsem se musela omluvit já i když to ani moje chyba nebyla.

Vešla jsem do předsíně a všimla si vysokého blonďáka, který mi v posledních pár hodin pomohl. Upřímně jsem se usmála a přišla k němu blíž.

„ahoj, napadlo mě, že bychom mohli někam zajít, aby si na to nemusela myslet." usmál se mile a čekal, co mu odpovím. Upřímně se mi nikam nechtělo, neměla jsem na nic náladu a jediný, co jsem chtěla bylo ležet v posteli a přemýšlet, co jsem udělala špatně, že měl potřebu mě podvést.

„petře, já nevím. Nemám náladu někam jít." zašeptala jsem, navíc jsem vypadala, jak čarodějnice. Nebyla jsem upravená ani nějak pěkně ustrojená.

„auri, pokud budeš takhle ležet doma, tak se z té depky nikdy nevyhrabeš. Vím, jaký to je, když tě někdo podvede, bolí to, ale je lepší, když s někým budeš než budeš sama." vysvětlil mi Petr a já si povzdechla.

„dej mi pět minut." otočila jsem se a až teď jsem si všimla niny, která byla schovaná za rohem a celou naši situací poslouchala.

Jindy bych se zasmála, ale dnes na to vážně nemám náladu a navíc pomyšlení, že dnes někam půjdu mi moc radost taky nedělá.

Vešla jsem do svého pokoje a rovnou přišla ke svému kufru ze kterého jsem si vytáhla černé tepláky s velkou černou mikinou, oblékla jsem si to a trošku si pročesala vlasy, aby nebyli tolik rozcuchané.

Vrátila jsem se zpět za Petrem, který stál na tom stejném místě a vypadalo to, že neudělal ani jeden krok.

Obula jsem si své vansky a oba dva jsme se v tichosti vydali pryč z bytu. Ani jeden z nás nepromluvil, já přemýšlela, jak to semnou teď bude a on se díval před sebe.

„Hele auri, klidně mluv, ať už o něm nebo o čemkoliv, vyslechnu si tě." pobídl mě a zapálil si cigaretu..

Kouřil si strašně moc a mně se to na tobě strašně líbilo....

„nechápu, jak mi to mohl udělat. Nevím, co jsem udělala špatně, snažila jsem se být dokonalá přítelkyně, ničila jsem se kvůli němu, abych byla dokonalá, aby se za mě nestyděl...." začali mi téct slzy a on to chápal, jsou to emoce, stále jsme lidi, nezastavíme to, nemůžeme být stále šťastný.

„ty jsi neudělala nic špatně, nic si nevyčítej.  Pokud by tě skutečně miloval, tak by tě nepovedvedl..." vydechl šedý kouř a podíval se mi do tváře..

„a pokud se za tebe styděl, tak nebyl muž, ale dítě, protože žádný muž se nikdy nestydí za svojí holku, ale miluje jí takovou jaká je." utřel mi slzu, která mi stékala po tváři..

„Nikdy mě nepolíbíl před svými kamarády, protože prý musí před nimi vypadat jako drsňák a ne jako dítě, co se musí s někým cicmat." nechápu to, že tady právě neznámému člověku říkám o tom, jak jsem to se svým ex přítelem měla. Mám ale pocit, že jemu věřit můžu, že mě nezradí.

„v budoucnu najdeš někoho lepšího než byl on, vím, že se to poslouchá špatně. Čekala jsi, že on bude ten pravý, že spolu zestárnete, život, ale není takhle milý k lidem. Dá ti do života někoho s kým si myslíš, že to bude nádherný a ze dne na den toho člověka ztratíš, pouhou chybou." mluvil, jako by tuto situaci zažil, jako by i on byl poznamenaný z nějakého vztahu.

„možná máš pravdu." usoudila jsem a posadila se na lavičku u chodníku. Neměla jsem skoro, žádnou energii, celý den jsem toho moc nesnědla.

„v pohodě?" zeptal se a sedl si vedle mě. Celou dobu mě pozoroval a sledoval mé klepajici se ruce.

„jedla jsi dnes něco?" zeptal se a já záporně zakývala, nemělo cenu lhát.

„neměla jsem na jidlo ani pomyšlení...." šeptla jsem.

„tak zajdeme do kaufu něco koupit, musíš něco sníst, jinak nebudeš mít žádnou energii." zvedl se z lavičky a já hned za ním. Neměla jsem sice moc energie, abych někam ještě šla, ale nemělo cenu mu odmlouvat..

zašli jsme tedy do kauflandu a já si koupila menší bagetu a petr si koupil krabičku černých kamelek, nechápu, jak toho může tolik vykouřit, ale je pravda, že nevím jak tu krabičku mohl mít dlouho.

sedla jsem si před obchod na lavičku a rozdělala si bagetu, kterou jsem začala jíst.

„jsem rád, že jsi aspoň něco snědla." usmál se a zapálil si další cigaretu. Překvapeně jsem se na něj dívala, byla to asi třetí cigaretu, co vykouřil za tu dobu, co jsme venku.

„co tak koukáš? miluju cejtit tu nikotinovou chuť." zasmál se a vydechl šedý kouř do nebe, bylo to v celku komické ještě, když byla taková tma.

„Nikotin patří mezi to, co nás ničí, ale nikdy nás to nezničí tolik jako láska." vypadlo ze mě a vyhodila jsem sáček od bagety do koše.

„máš naprostou pravdu." přiznal a dál kouřil cigaretu.

byli jsme oba tak zničený životem, že to bylo možná jediné, co nás kdy tak moc spojovalo.