Řekni to úplňku

Kapitola 1.

Dva měsíce. Zhruba tak dlouho Marigoldovi trvalo, než narazil na potíže. Přesněji na Marxe.

Po událostech v Caingornských horách to s ním šlo z kopce. Nejdřív na Geralta čekal. Čekal na něho na větrném hřebenu hodiny a hodiny, dokud se nesetmělo, a na konci toho čekání ho potkala jenom chladná, osamělá noc. Když se ani ráno zaklínač neukázal, polkl Marigold nervozitu a sklouzal ve svých vyšívaných střevících po příkrých úbočích zpátky do tábořiště, kde nechávali koně. Doufal, že tam najde poslušně čekající Klepnu, ale ne. Srdce se mu nejdřív propadlo do žaludku, načež vyskočilo nahoru tak vysoko, až mu uvízlo v krku. Do očí mu vhrkly slzy.

Byl sám.

Byl sám. Dobře. To se stává. Často se na cestách od Geralta odděloval, byl na to zvyklý a jejich životní styl to vyžadoval. Nejednalo se o žádnou novinku. Prostě to teďka bude jako předtím. Předtím... Předtím, když spával hladový pod děravými dekami jako každý druhý čerstvý absolvent Oxenfurtské univerzity. Kurwa.

Tak to začalo. Kvapným krokem opustil Caingorn ve snaze nechat to příšerné pohoří za sebou, ale i tak se přistihl, že v krčmách a hostincích zůstává déle a déle. Jako kdyby se každou chvíli měly otevřít dveře a přivítat do tepla podniku bělovlasou postavu, jako tehdy před lety v Posadě. Jelikož k tomu nikdy nedošlo, skončily takové večery obvykle utápěním žalu v korbelu a než se nadál, byl plně pohroužen do své nové persony zhrzeného barda. Hoř Hajzle, které se rozléhalo krčmami spolu s Jejím polibkem, Kdysi jsem někoho znal, ale ty to nejsi k velkému úspěchu u jeho ženského publika. Také dokončil Šupiny zlaté a Na Špičce kopí, když na hranicích potkal Zoltanovu skupinku, ale ty nepsal srdcem. Písničky to však byly pořád skvělé a vydělat si na jeho čím dál horší peněžní návyky nebyl problém. Když už se člověk ztříská kvůli zlomenému srdci, aspoň by k tomu měl použít kvalitní chlast.

Právě se věnoval zrovna téhle důležité aktivitě v jedné hospodě v Mirtu, když se otevřely dveře a dovnitř nakráčel jako ta největší osina v prdeli jeho samozvaný rival Valdo Marx. Byl to chlápek o něco starší než Marigold. Kouty se mu už barvily stříbrem, ale jeho oči bylo pořád stejně tmavé a úšklebek pořád stejně křivý, jako když ukradl Marigoldovu práci a udělal mu z posledních dvou let studia peklo plné boje proti tak těžko prokazatelném plagiátorství. Na jeho sepraném a obnošeném oblečení bylo vidět, že k němu roky nebyly tak štědré, jak by si přál. Jeho váček s penězi byl lehký, ale i tak si objednal několik panáků pálenky, kopnul je do sebe a doklopýtal ke stolu lepšího barda.

„Kde máš svého monstrózního nabíječe? Nechal jsi ho někde v lesích, aby nemusel poslouchat to tvoje zoufalé skřehotání, ó, Marigolde Veliký?"

Marigold se už tak cítil pod psa, jako mu v hrudi s sebou škubalo potrhané srdce, a tenhle mizerný pokus o provokaci se strefil přímo do černého. Od okamžiku, kdy otevřel pusu k odpovědi, už to šlo velice rychle. První se k ráně napřáhl Valdo. To, že se netrefil, bylo vedlejší. Když se hostinskému konečně podařilo vyhodit je ven na bahnitou zem, funící Marigold ještě jednou nakopl nohu svého soka, než sebral svou spadlou čepici, upravil si pošramocené oblečení a po pár posledních zabrumlaných urážkách se vydal pryč, lákán vidinou hlubokého spánku. Ten by mu mohl pomoci nechat tenhle příšerný večer daleko v minulosti.

A Valdo? Zatímco se pomalu hrabal na třesoucí se nohy a hledal ve tmě chybějící knoflík své kazajky, v očích se mu nenávistně zablýsklo. Nestačilo, že byly ve sračkách jeho život i kariéra, teď se k nim musel přidat i jeho ohoz. Marxovi nikdy nedělalo problém někoho nenávidět. Tentokrát se však rozhodl konečně tohodle otravně úspěšného hmyzáka rozmáčknout a možná, poté, co se ten přeceňovaný ňouma vypaří ze scény, se štěstěna konečně usměje i na něj.