Řekni to úplňku

Kapitola 2.

Z nějakého neznámého důvodu, nad kterým Marigold odmítal přemýšlet, nedlouho potom překročil Kaedwenské hranice. Olviny byly přece krásná vesnice, do které se hodilo zajít. Nebyl tam už několik let a jejich medovník se ze zásady neodmítal. Stejně jako medovina.

Jak se blížila zima, cestoval mnohem pomaleji. Obvykle by se v tuhle roční dobu zastavovali jenom kvůli těm nejpálivějším zakázkám, jak Geralt spěchal k průsmyku u Kaer Morhen než napadly ty nejhorší sněhy, ale tenhle rok se Marigold rozhodl nespěchat. Zastavoval se i v těch nejmenších staveních, někdy dokonce na několik dní. Poslouchal obyčejné příběhy obyčejných lidí, které mu po tolika letech na cestě připadaly naprosto neobyčejné a fascinující.

Neplánoval se vracet do Oxenfurtu. Nechtěl se bavit o Geraltovi a věděl, že by se takovým rozhovorům v obležení svých univerzitních známých nevyhnul. Zvláště, když se jeho posledním písním tak dařilo. I když byly jejich melodie mladé, už teď se po nich lidé ptali.

V krčmě U Mechového kamene v Olvinách tomu nebylo jinak. Odehrál tři sady písniček, proléval to dostatkem medoviny a uzemňoval hustou polívkou. Zazpíval lidem, o co si řekli, a o potlesk nebyla nouze. Vydržel vzhůru, dokud mu za srdíčko nezatahala ručička melancholie a on se rozhodl jít spát. Slušně odmítnul děvečku od baru, co na něj pokukovala půl představení, a odebral se po schodech nahoru do pokoje, kde odložil loutnu, rozšněroval si šaty a padl do postele. Ležel tam s obličejem zabořeným do polštáře a až bolestně si uvědomoval nepřítomnost známé dumající postavy na druhé straně místnosti.

„Jdi do prdele, Geralte," zašeptal, než párkrát trhaně zavzlykal a usnul na zvlhlém povlečení.

...

Temnota, hluboká, těžká, téměř hmotná temnota byla všude okolo. Plazila se pro něm a seděla na nohou, na rukou, na hrudi. Nemohl dýchat.

Najednou se v té temnotě objevilo světlo. Přesněji dvě světla. Oči. Zářily jasnou, krvavou červení, a bez mrknutí zíraly do jeho duše.

„Žádné prsty, žádný hlas,
loutnu svou tam zanecháš,
s nenávistí lesem hnaný,
lovený a obávaný,

v těle monstra uzavřen,
myslí jeho přemožen,
živým masem nakrmen,
zapomeneš na svůj kmen.

Bez lásky a bez rodiny
samotářským vlkem buď
a zvrátit vše půjde jen
lidské lásky dotekem."

Ony oči zazářily tak jasně, až jej téměř oslepily, načež jej pohltila příšerná bolest zas a znovu lámajících se kostí, které se odmítaly podrobit novému tvaru, do kterého se nyní musel změnit, zatímco mu po celém těle vyrostla hustá, huňatá srst.

...

Když se probudil, připadalo mu, že je všechno až moc hlasité. Jeho bolavé tělo leželo na zakrvácené matraci zamotané to potrhaných prostěradel. Když seskočil z postele dolů, uniklo mu zakňučení, jak jej zmátla nečekaná změna těžiště, a on se snažil dostat všechny čtyři tlapy pod sebe. Nemohl mluvit. Loutna v rohu pokoje jako by se mu vysmívala, ale cosi mu říkalo, že s sebou si ji vzít nemůže. Zahleděl se na dveře ven, než vyskočil a otevřel je. Potom se dal na útěk.

Samozřejmě, že si jej všimli. Samozřejmě, že ječeli. Nevěděl a nepamatoval si příliš, jen matné míhající se obrazy a směs nejasných pocitů mu daly směr. Musel pryč. Hlavně od té skupiny lidí, co na něj mířili podivnými špičatými tyčkami. Měl takové tušení, že kdyby se k nim přiblížil, neostýchali by se jej zranit, a tak běžel.

A běžel dlouho. Když se konečně zastavil, tělo ho bolelo, žaludek mu zel prázdnotou a v tlamě měl sucho. Stěží doklopýtal k pomalu bublajícímu potůčku, kde se unaveně napil, než se stočil do klubíčka na kousek mechu a propadl se do neklidného spánku pronásledován pohledem přízračných rudých očí.

Později, když se vrátil sám k sobě, si z těchhle dní moc nepamatoval. Jen občasné praskání křehkých zvířecích kostí v jeho čelistech, nebo pach lesní půdy, nebo to, jak ostrá pálivá bolest zapíchnutého šípu postupně přešla v tupou, pulzující. Jediné, co během té doby zůstalo, bylo neutuchající nutkání, nyní silnější než kdy předtím. To ho vedlo na severovýchod. Tam, kde byl Gwenllech teprve malým potůčkem hledajícím si z vrcholků Modrých hor cestu dolů.

Tam, z kraje sněhu a větru, na něj něco volalo. Něco, co teď po dnech motání se zmrzlou divočinou konečně mohl cítit, jak s nosem u země sledoval den staré stopy. Něco, co se mu mezi smečkami divokých vlků jižněji v lese najít nepodařilo. Něco, jako smečku.