Řekni to úplňku

Kapitola 7.

Když se vlkodlak znovu probudil, byl mnohem klidnější. Eskel se protáhl, než se vydal připravovat večeři a Vesemir si prokřupl záda, které mu z dlouhého sezení na zemi zatuhly.

„Tak, muzikantskej, co si udělat vejlet dolů k pramenům? Ještě pořád máš v srsti zbytky bahna a krve," pronesl a překvapeně sledoval, jak se vlk rychle zvedl, uši v pozoru, a krátce zavyl.

„No, přece jenom jsi Marigold," pousmál se a vedl bardodlaka ven ze síně ke schodům, které vedly hluboko do hory pod nimi, kde je čekala jezírka plná horké vody. Sejít dolů pro vlka nebylo snadné, ale když byli konečně na místě, dopelášil až k nejbližšímu břehu, kde zcela nevlkovitě nejdříve smočil ve vodě špičku své tlapy, než se spokojeně otřepal a bez ostychu a jakékoliv elegance napůl sešplhal, napůl spadl do horké vody. Dlouhý vlčí povzdech, který se ozval, jak se bardodlak spokojeně rozpustil, byl tak podobný bardovým obvyklým zvukovým projevům, až to bylo zarážející.

Starý zaklínač se pousmál, svlékl, popadl kostku jemného medového mýdla a vlezl do vody za vlkem.

„Čas se zbavit té špíny," zabroukal a pořádně vlka namydlil. Nejdřív byl opatrný, ale brzy si uvědomil, že stejně, jako když byl člověkem, Marigold zkrátka není schopen odolat pořádné masáži, a tak se nechal vydrhnout, omývat, otáčet a zvedat tak, jak Vesemir potřeboval. Během očisty zkontroloval ránu od šípu a byl příjemně potěšen, když na něj koukala zahojená růžová kůže s čerstvě rašící srstí. Aspoň muzikant dostal s prokletím i lepší hojení.

Bylo zvláštně znepokojující sledovat toho tvora laškovně praskat mýdlové bubliny jako to dělával bard, ale nemít k tomu jako doprovod jeho nikdy nekončící proud poznámek a průpovídek. Jakkoliv často žertovali o jeho hlasitosti, představa toho živého človíčka uvězněného v těle příšery bez možnosti mluvit nebyla Vesemirovi příjemná. Alespoň to vypadalo, že se k nim pomalu po kousíčcích začíná vracet. Nevěděl, čím přesně to je, ale věděl, že jsou na správné cestě.

Jenom doufal, že po ní ujdou dost daleko ještě před nadcházejícím úplňkem. Měl takové nepříjemné tušení, že to bude zlá noc.

...

Když se opět shromáždili v síni na večeři, zjistili, že Geralt si už svou porci odnesl do pokoje. Vzhledem k Marigoldově poslední reakci na jeho přítomnost si však neplánovali stěžovat. Pojedli v klidu. Potichu u toho promlouvali o jednoduchých a nedůležitých věcech, jako třeba o tom novém kováři v Novigradu, nebo nejlepším bordelu, který ten rok navštívili, zatímco Marigold testoval nově objevenou efektivitu jeho psích očí a po jídle byl plný nejenom díky své porci, ale také spoustě žďobků, které se mu podařilo ze zaklínačů „tajně" vyloudit zpod stolu.

Talíře brzy zely prázdnotou, a zatímco se Eskel s Coenem ujali nádobí, Vesemir se s vlkem usadil ke krbu. Lambert odběhl kamsi do pevnosti a naprosto dle očekávání se vrátil s několika lahvemi bílého racka. Už ho sakra potřebovali. Když se i zbytek vrátil z kuchyně, neobtěžovali se s pohárky a každý se chopil vlastní lahve. Noc se tak rychle vyvinula z čtyř mužů a vlka posedávajících okolo a sdílejících příběhy na pět vlků povalujících se na kůžích u ohně, zatímco jejich většina vážně pozorovala toho nejchlupatějšího z nich.

„Něco děláme správně. Dneska musel rozumět alespoň části toho, co jsem říkal," mumlal Eskel, zatímco blaženě usínajícího Marigolda škrábal za ušima.

„Hmm..." Vesemir se zamračil a přejel prsty po chlupatých vlčích zádech. „Jak to vidím já, první změna začala u Lamberta."

„Jo, pomoh jsem mu s tím debilním šípem. Pak lup, měl zas modrý oči," přikývl nejmladší ze zaklínačů.

„Ale ještě nám nerozuměl. Tehdy na dvorku ani nepoznal Geralta," přidal Eskel a všichni pokývali hlavami. „Ale dneska, když jsem mu četl, už rozuměl. Chápal, že se jde jíst, a musel si aspoň podvědomě vzpomenout na Geralta. Proto tak vyšiloval."

„Ještě štěstí, že ho to zase nezhoršilo. Když jsem ho dole myl, bylo to skoro, jako kdyby byl zase sám sebou. Dokonce si nejdřív smočil tlapu, aby zkusil teplotu vody," řekl Vesemir, než se narovnal a protáhl si záda. „Myslím, že to má co do činění s náma. S tím, co pro něj děláme. Nevím, jestli jsou to ty služby, to, že mu připomínáme, co bylo dřív, nebo naše blízkost, ale musíme ho dál hlídat. Zítra začne s Coenem. A já jdu spát." Mávnul na ně a odvlekl se chodbou pryč do své ložnice. Na spaní na zemi už byl přece jenom trochu starý.

Zbytek zaklínačů se na podlahové ponocování moc starý necítil, a tak postupně všichni usnuli tak, jak byli, nohy a ruce zamotané do sebe, všude okolo šťastně odfukujícího vlkodlaka.