Řekni to úplňku

Kapitola 3.

Lambert se ploužil po zasněženém úbočí hory nahoru s ještě horší náladou než obvykle. Bylo bez pochyb, že letos bude poslední, jelikož jeho Kobylu před třemi týdny dostal proklatý chort. A navíc zrovna, když si na ni začal zvykat.

Nemohl přestat myslet na sálající ohně, vůni Vesemirova dušeného masa, které se z kuchyně nesla celou pevností, na to, jak se mu teplo z horkých pramenů pod horou vsákne do samotného morku kostí, a možná i na Marigoldovo neutuchající brnkání a broukání, pokud se bard letos rozhodl k nim na zimu přidat. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale loni, když se bard rozhodl místo pobytu v horách odučit zimní semestr v Oxenfurtu, bylo na něj v pevnosti až moc ticho, v porovnání s živou a veselou atmosférou co s sebou bard vždy a všude přinesl.

Jak se přiblížil večer, zapálil si za jednou ze závějí malý ohýnek, snědl svůj poslední zbytek uzeného, a jal se chystat si spaní, když k němu vítr donesl hluk, který jej zmrazil uprostřed pohybu. Zvuk těžkých tlap odrážejících se od zasněžené země hýbající těžkým tělem a hlasitého funění, jak se jejich původce střelhbitě blížil po svahu vzhůru. Co to sakra...?

Postavil se a ruka se mu natáhla k nejbližší dýce, když se mu medailon na krku varovně rozvibroval a přes závěj se přehouplo obrovské zvíře. Mohutné tlapy se mu zabořily do ramen a srazily jej na záda na promrzlou zem za ním. Před očima mu v okamžení problikl celý jeho život, jak se mu nad obličejem objevila tlama plná pekelně ostrých zubů a v panice se ji snažil odtlačit a chránit si rukama hlavu, když ta potvora ublíženě zakňučela a s ušila přitisklýma k hlavě jej svým nechutně oslizlým jazykem celého oblízala. Čenich u toho téměř hltavě nasával jeho pach, než se zvíře ještě víc zavrtělo a povedlo se mu, nejspíš díky Lambertovu šoku, protlačit nozdry skrz jeho ruce až ke krku.

Zaklínač musel několikrát zamrkat a roztřeseně se nadechnout, než mu došlo, že ta... věc vrtí ocasem a k jeho nosu se konečně donesl vlkodlakův pach. Skryté pod bahnem, krví, zvířecím pižmem a potem se schovávalo jemné aroma levandule, citrusů a chrp. Obočí Lambertovi vystřelilo až kamsi na vrch jeho vysokého čela, jak se mu konečně povedlo odtlačit neodbytnou tlamu dál od sebe a přestalo ho natahovat z dlouhého provazce slin mezi vlkem a jeho vlastním obličejem.

„A tohle se ti kurwa povedlo jak, muzicíre?"

...

Později toho večera, když se bardodlak konečně uklidnil a posadil, všiml si Lambert kousku zlomeného šípu trčícího z jeho zad a zamračil se na ty zářivě rudé oči, které ho nepřestaly ani na chvíli pozorovat.

„Sakra, Měsíčku, vypadá to, žes trefil pár kurewsky mizernejch dní," zamumlal, zatímco si klekl vedle něj a natáhl se pro šíp, když bard náhle zamrzl. Nespouštěl své rudé oči z jeho napřáhnuté ruky a srst na zádech se mu za doprovodu výstražného vrčení postavila.

„Á sakra, eh, pššššt... Snažím se ti jenom pomoct, Měsíčku," zaklínač zvedl ruku pryč a vlk utichl. Lambert měl pocti, že je pro jeho bušící srdce jeho hrudník moc malý. Proč kurwa musel na vlkobarda narazit zrovna on? Kde byl doprdele Geralt? Ale ten zatracený šíp musel ven. Zhluboka se nadechl a s očima upřenýma přímo na něj položil ruku do ztěžklé srsti a podrbal ho.

„Hej Měsíčku. Vím, že to asi bolí jako kráva, ale ten debilní šíp musíme vyndat. Tak to pochop, jo? Jenom ho musím dostat ven..." pokračoval šeptem a dal se do vyprávění o náhodné zakázce z posledního léta. Bard jako obvykle pozorně poslouchal, akorát teďka jej u toho upřeně pozoroval rudýma očima. Jednou rukou tedy pokračoval v drbání a hlazení, zatímco tu druhou pod přísným dohledem přibližoval k šípu, dokud se mu okolo něj nepodařilo sevřít pěst.

„Promiň, Měsíčku. Tohle bude bolet," řekl. Zvířecí oči na něj nechápavě zíraly, a tak zatnul zuby a jedním mocným škubnutím šíp vytáhl.

Noční klid proťalo bolestné zavytí, jak se vlčí oči zamlžily bolestí a obří čelisti vystřelily směrem k Lambertovi. Jen těsně se mu povedlo se jim za doprovodu klení vyhnout, než se skrčil na druhé straně ohně byla vrčící bestie a pomaličku pošoupnul zkrvavený hrot směrem k ní. Marigold k němu váhavě přičichl, oči stále upřené k zaklínači, než postupně přestal vrčet a znovu se posadil.

„Kurwa," zaklel Lambert, jak pomalu přešel ke svým věcem a vytáhl nádobku s hojivou mastí. „Dobře, dobře. Hele, Měsíčku, pamatuješ si tohle?" otevřel tu nádobku a nechal vlka ji očichat. Nevěděl, jestli si to jenom představuje, ale na okamžik měl pocit, že se mu v očích zablesklo poznání.

Stálo to další trochu vrčení, ale nakonec se mu povedlo ošetřit onu ošklivě hnijící ránu. Nakonec se rozhodl noc promeditovat usazený na složené dece. Když se vlk pomalu připlížil blíž a položil mu svou těžkou hlavu do klína, jen si povzdechl a pohladil ho. Aspoň mu bude teplo.