Řekni to úplňku

Kapitola 5.

„Kurwa! Měsíčku, fuj!" křikl Lambert, zatímco vlk pelášil pryč, v hubě koště, se kterým se před chvílí zaklínač snažil zamést hlavní sál. Bardodlak jenom zavrtěl ocasem, vesele oběhl pár stolů a vyběhl pryč jak ze sálu, tak z hradu se sprintujícím Lambertem za sebou. Když se konečně podařilo skočit po vlkovi a svalit ho na zem, zabralo mu několik dalších minut přetahované, než se vítězoslavně vyškrábal na nohy a sevřel ukořistěné koště vysoko nad hlavou mimo dosah vlčích čelistí. Pocit vítězství mu kazilo jenom Eskelovo přiblbé řehotání, jak se jako klasický starší bratr zlomen v pase opíral o dveře stájí a bez dechu si utíral z tváře slzy smíchu.

„Ha, ha," pronesl suše Lambert. „Když ti to přijde tak sakra vtipný, co kdybys ho chvíli hlídal ty?" ukázal na vlka, který zvědavě naklonil hlavu a sledoval muže před sebou.

„Hej Měsíčku, jdi na chvilku vysírat Eskela. Připadá mi nějak osamělý," pokynul Lambert směrem k Eskelovi, kterému se konečně podařilo trochu uklidnit a začal vehementně vrtět hlavou, když si vlk souhlasně odfrkl, odcupital ke zjizvenému zaklínači a okamžitě ho čumákem žďuchl do břicha. Ha, že by přece jen něco pochopil?

„No tak dobře," povzdechl si Eskel. „Jdi to dozametat, Lambíku. Já na Marigolda na chvilku dohlídnu. Stejně už jsou všechny zvířata obstarané," přikývl nakonec, podrbal vlka za uchem a nahnal ho zpátky dovnitř. Neměl ponětí, jak ho zabaví, ale Lambert vypadal, že by i přes žerty ocenil chvilku klidu bez chlupaté katastrofy dýchajícímu na krk. Měl barda sice rád, ale sakra, taky měl nějaké jiné povinnosti.

„Tak pojď, Marigolde," poplácal si Eskel na stehno a navedl vlka nahoru po schodech do knihovny. Poslední zimu, kdy je bard navštívil, strávili oba spoustu času právě tady, dlouhými rozhovory nad rozmanitými svazky poezie. Marigold se tehdy zařekl, že jim pomůže rozšířit zdejší sbírku nějakými ze svých oblíbených autorů, až se zase vrátí.

Když vstoupili do známého prostoru, vlk se zastavil ve dveřích a upřeně pozoroval, jak Eskel prochází mezi policemi a vybírá několik tenkých knih. Vešel dovnitř, teprve když Eskel pomocí mírného igni zapálil dřevo v krbu, usadil se na kůži před ním a poplácal na místo vedle sebe. Vlk nastražil uši a když se ujistil, že má, nasáčkoval se hnedka vedle zaklínače a položil mu hlavu na nohy. A tak Eskel vybral jednu z knih, volnou rukou podrbal bardodlakův krk a začal číst.

„Čí les to je, myslím, že vím.
Ve vesnici je s domem svým;
Neuvidí, jak zastavím,
Les plněn šumem sněhovým.

Koníček můj ten musí se divit
Že na samotě chci mu dát stavit
Tam stromy tam jezero zamrzlé
Nejtemnější večer to musel být.

Zatřese postrojem s rolničkami,
by zeptal se co popletlo se mi.
Jediným zvukem jest tichý hukot
Vánku, co hraje si se vločkami.

V lese je krásně, hluboko,
Však slibů já dal přemnoho,
Do spánku ještě daleko,
Do spánku ještě daleko"

Byla to báseň, díky které se s bardem jeho první týden v pevnosti dost sblížili. I teď si vlk oddechl, zavřel oči a s nastraženýma ušima poslouchal Eskelův hlas. Ten celou dobu nepřestal vlka drbat a hladit, i když přečetli celou sbírku Frostových básní, a zastavil se teprve, když je Vesemir zavolal na oběd. Marigold totiž v tu chvíli zvedl hlavu a nastražil uši, než a otočil k Eskelovi a tázavě naklonil hlavu.

„Máš hlad?" optal se zaklínač, zatímco si protáhl ztuhlá záda, a bardodlak přikývnul, přičemž podivně krátce zavyl. Když by někdo přimhouřil oči, mohl by v té melodii zkusit rozeznat souhlas.

„Hmm..." promnul si Eskel zamyšleně jizvu.

„Chceš jít jíst?" optal se a opravdu. Bardodlak přikývnul a krátkým zavytím dal jasně najevo svůj názor. Eskel se pousmál. Třeba se jim přece jenom povede na něco přijít.

...

Co se týče básně, jedná se o můj překlad anglického originálu Stopping by Woods on a Snowy Evening od Roberta Frosta. Našla jsem jeden starší překlad, ale ten se mi nelíbil, tak jsem improvizovala.