Řekni to úplňku

Kapitola 6.

V klidu pojedli včetně Marigolda, který si pochutnával na kousku kančího hřbetu, co pro něj Vesemir při vaření schoval. Jenom Geralt se k nim nepřidal. Teprve, když už začali sklízet ze stolu a chystali se jít opravit hroutící se kousek jižní zdi, se otevřely dveře a bělovlasý zaklínač vešel dovnitř. Místností se okamžitě ozvalo hlasité zavrčení. Eskel cítil, jak vlk u jeho nohy ztuhl, srst se mu výhružně postavila a s pohledem upřeným na nově příchozího na něj cenil zuby. Geralt se zarazil.

„Marigolde," promluvil. Jakmile se však místností ozval jeho hluboký hlas, bardodlak utichl a s ušima přitisknutýma k lebce a ocasem mezi nohama se protlačil mezi zaklínači pod stůl, kde se tiše rozkňučel.

„Co to kurwa?" ozval se Lambert a otočil se ke Geraltovi, jehož obličej se zkroutil do bolestné grimasy, než se otočil na patě a prchl ze sálu.

„Co to mělo kurwa znamenat," zavrčel Lambert a vyhoupl se na nohy. Zatímco Eskel se sklonil pod stůl a tichým hlasem se pokoušel vyděšeného vlka vylákat ven, podíval se mladý vlk na Coena, který přikývl a vydali se za Geraltem. Někdo musel zjistit, co se mezi těma dvěma sakra stalo. Vesemir nejdřív zachmuřeně sledoval jejich vzdalující se záda, než si s povzdechem klekl na zem aby pomohl Eskelovi.

...

Marigold byl zmatený a vyděšený. Znal to tady. Ta vůně mu připomínala domov, smečku. Ale pak se přidal další pach. Takový, co ho znervóznil, i když si nebyl jistý proč. Potom se ozval ten hlas. Řekl jeho jméno a najednou byl zase vyděšený, zraněný a sám. Musel se schovat, tak vlezl pod stůl, kde ho neuvidí. Kňučel, nemohl to zadržet. Přál si dostat se pryč od toho hlasu. Pryč od žalu, který se mu rozlil hrudí.

Trvalo dlouho, než se uklidnil a dokázal znovu jasně vidět a cítit. Dolehly k němu hluboké, klidné hlasy, opatrné ruce mu laskaly obličej a uši, a konečně se dokázal zhluboka nadechnout. Vůně borovic, dřevěných uhlíků, koření a naolejované kůže ho přikryla jako deka bezpečí.

Následoval je ven z pod stolu a spolu s nimi se u krbu schoulil do klubíčka. Drbali ho za ušima, na zádech, dokonce mu promasírovali tlapy a obdivně si prohlédli jeho ostré drápy. Otočil se k nim a líně jim oblíznul ruce, než se propadl do klidného spánku. Smečka.

...

„Hej, přestaň kurwa pořád utíkat," opřel se Lambert o zeď nádvoří, jak sledoval Geralta vyjít ze stájí.

„Nech mě být, Lamberte. Nemám na tohle náladu," zavrčel bělovlasý.

„Tvoje nálada je mi u prdele. Co si kurwa udělal?" zeptal se Lambert bez zbytečného vykecávání okolo, jako vždy. Jenom Coenův upřený pohled ho zastavil od toho, aby si to šel s tím debilem vyříkat pěstmi.

„Posral jsem to, stačí ti to takhle?" rozhodil Geralt rukama. „Choval jsem se jako idiot. Vybil jsem si na něm svůj vztek a poslal jsem ho pryč," pokračoval, překvapivě výřečný.

„Věděl jsem, že jsem to posral, okamžitě, když jsem se na další zastávce chystal ke spaní a on tam nebyl. Ale tak moc jsem trval na tom, že se budu mít na hovno, že jsem se rozhodl to nechat být. Stejně už byl podzim, stačilo se po něm podívat na jaře. Možná by mě zase potkal v Ard Carraigh, kdyby se rozhodl mi odpustit ještě předtím. Tak jsem si to maloval," prohrábl si vlasy rukou.

„Nemyslel jsem si, že se v mezičase nechá proklít," zašeptal. Pach viny z něho táhl až k nim.

„Vy vlci a slova," povzdechl si Coen a poplácal supícího Lamberta. I ten v hloubi duše však musel souhlasit. Sraní si do huby bylo něco jako jejich školní specialitka. Často přemýšlel, jak to, že se mu ještě pořád kurwa nepodařilo odehnat Aidena nadobro pryč.

„Řekl jsem mu, že všechny moje chyby byly jeho vina. Řekl jsem mu, že se ho chci zbavit. Že to je moje jediné přání," řekl Geralt s očima upřenýma k Lambertovi, jako kdyby doufal, že mu mladší vlk jednu vrazí. Lambert to chápal.

„Nemám ponětí jak, ale budeš to muset zpravit, vlku," prohlásil, ruce sevřené v pěst. Potom se otočil a s Coenem po boku zamířil ke cvičišti. Tenhle den žádný zdi zpravovat nebude. Rozhodně ne, dokud se nezbaví tý nutkavý potřeby do něčeho praštit.