Řekni to úplňku

Kapitola 4.

Když chvilku před východem slunce otevřel oči, ještě stále mu bardodlak slintal na kalhoty. Zhluboka se nadechl, znovu Marigolda podrbal za ušima, než mohutnou hlavu zvedl, aby ji mohl odložit bokem, když vlk otevřel své obrovské modré oči. Ha. Modré? Bard zeširoka zívl, protáhl se a vydal směsici jakýchsi otrávených zvuků, jako kdyby byl stále člověk stěžující si na brzkou hodinu.

Pokud Lambert měl do té chvíle možnost pochybovat o vlkodlakově identitě, tohle představení veškeré pochyby umlčelo.

„Zvedni se, lenochu. Dneska musíme vyrazit rychle. Chystá se setsakramentská bouřka," oznámil bardodlakovi, který jej z protahující se pozice na zádech zvědavě pozoroval. Když sbalil těch pár věcí, které měl vytažené, vlk se postavil a setřepal ze sebe sníh, přičemž jím pro změnu posypal Lamberta. Nejvyšší čas kurwa jít.

Vyškrábat se Zabijákem, jak říkali stezce vedoucí k pevnosti, nahoru s Marigoldem alá obrovským vlkem bylo napůl ohromně vtipné, napůl zážitek z pekla. Muzikantovy tlapy si ošemetný povrch chodníčku podávaly s jistotou, jakou jeho lidské nohy v naprosto nevhodných botách nikdy neměly, a to se hodilo. To, jak i ve zvířecím těle musel neustále směsicí podivných zvuků komentovat všechno okolo sebe, bylo tak k popukání, že si Lambert ani nevšiml kdy mu začal vyprávět o třech nejlepších lovech tohodle roku. Tak trochu doufal, že barda opravdu zajímal obsah jeho slov, ale zkušenost mu pravila, že se s největší pravděpodobností jedna spíš o vžitý reflex.

Ta pekelná část přišla, když si Marigold v podrostu všimnul veverky a okamžitě za ní vyrazil bez ohledu na křoviny, kameny a další překážky v jeho cestě. Frnkl pryč do hlubokého sněhu, a když se dlouho nevracel, Lambert nechal věci na kraji stezky a vydal se ho najít. Nakonec ho musel vytáhnout z malého příkopu, do kterého se tomu idiotovi podařilo spadnout. I přes své nadšení byl vlk pořád zraněný, sněhové závěje hluboké a terén zrádný.

Když se jim konečně podařilo vyškrábat úplně nahoru až k mostu nad propastí, úlevně poplácal vlčí záda a hlasitě zavyl. Marigold se k němu přidal a Lambert nemohl potlačit úšklebek. Odpověděly jim tři další zavytí a jedno hlasité ahoj. Skvěle. Domů dorazili všichni.

Překonali most a prošli mohutnou branou na dvorek, kde už je zbytek vlků a jejich místní gryf čekali, a Lambert si užil, jak jim zamrzly obličeje při pohledu na obřího nahnědlého vlka vedle něj.

„Hej, debílci! Co ty protáhlý ksichty?" vesele jim zamával a poškrábal větřícího Marigolda za ušima. Ten po chvilce kýchnul a nadšeně zavrtěl ocasem.

„Co to sakra..." podíval se na něj Eskel a jak zvedl obočí, pohnula se s ním i celá známá síť jizev.

„Lamberte, co to je?" zeptal se Vesemir a ušel pár krůčků směrem k nim. To už to Marigold nemohl vydržet a skočil na šedivého mistra, aby mohl položit tlapy na jeho ramena a celého ho oblízat, jako to udělal Lambertovi, který se momentálně popadal za břicho.

„Dost!" zavelel starý zaklínač a vlkodlak se konečně posadil, ale ocasem vrtěl pořád stejně a kulil na ně své psí oči, které teď, když byly modré, vypadaly mnohem věrohodněji.

„Co se stalo, hochu? Proč jsi přivedl do pevnosti vlkodlaka?" promnul si starý mistr kořen nosu a mladý zaklínač si povzdechl, jak mu výraz postupně zvážněl.

„Nepoznáte našeho muzicíra? Něco se muselo stát, když jste se rozdělili, Geralte. Nemáš šajnu, kdo by na něho mohl mít pifku?" podíval se na svého staršího bratra a překvapeně sledoval, jak se mu v obličeji šok mění na masku z bělostného mramoru. Bělovlasý zaklínač otevřel ústa, znovu je zavřel, sevřel čelisti a otočil se na patě. Rychlým krokem zmizel do pevnosti a na dvorku po něm zůstal jenom slabý zápach provinilosti.

„Co to kurwa bylo?" opáčil Lambert.

„Nová zábava pro naše zimní měsíce. Úkol číslo jedna: zjistit, jak barda proměnit zpátky. Úkol číslo dva: zjistit, co Geralt posral tentokrát. Nedokážu si představit lepší způsob, jak trávit zdejší dlouhé chladné večery," pokrčil Eskel rameny a konečně šel Lamberta přitáhnout do krátkého uvítacího objetí. S čím nepočítali, bylo Marigoldovo nadšení, s jakým se k nim přidal. Jejich přivítání se rychle zvrhlo v hravou pranici a Vesemir si povzdychl, zatímco gryf se jenom tiše usmál, než popadl Lambertovy věci a odnesl je dovnitř.

Když se později tři promočení vlci dotrmáceli dovnitř, plameny v krbu šlehaly vysoko a na nově příchozí čekala miska dušeného a celé srnčí zadní. Po jídle se usadili na koberec u ohně. Jak Marigold zaujatě okusující kost, tak Lambert a Eskel, kteří po chvilce neodolali a zabořili ruce do jeho huňaté srsti. Byla překvapivě hebká. Coen se dal do čtení svazku, co Lambert přivezl z Ard Carraigh do jejich sbírky lechtivé literatury a Vesemir zamračeně z křesla sledoval vlka před sebou, jako hádanku, kterou musí rozluštit.

„Takže, co víme?" otázal se po chvíli a Lambert spustil.

„Nic moc. Potkal jsem ho včera večer. Přeskočil závěj a povalil mě, než mě celého doslintal. Skoro jsem ho propíchnul, než jsem si uvědomil, že se mě nesnažil sežrat. Ze zad mu trčel šíp. Stálo to trochu vrčení a uhýbání, ale nakonec jsem ho vytáhl a zamáz to mastí. Přes noc jsem meditoval s jeho palicí na klíně. To zajímavý je, že večer měl oči rudé, jako když ti někdo nařízne tepny, ale ráno na mě mrkal těmahle," podrbal barda opět mezi ušima a ten se s širokým zívnutím protáhl, než schroustal poslední kousek kosti a položil si hlavu na tlapy.

„Nemyslím si, že má šajna, co se kolem děje. Rozhodně ne dost na to, aby komunikoval. Pořád se chová jako on, pořád něco žvaní, nesnáší rána, a tak dál, ale není to vědomě. Zkoušel jsem s ním mluvit a nerozuměl ani hovno," mračil se Lambert na svého mentora.

„Hmm... to je ošemetné. Nevypadá to jako obvyklá vlkodlačí kletba, ale určitě to spadá do toho odvětví. Úplněk je ještě týden daleko, ale nemáme ponětí, jestli při něm dojde k nějaké změně. Ty modré oči by mohly být znamením, že se to zlepšuje. Budeme ho neustále pozorovat, abychom se ujistili, že ještě víc nezvlčí, ale zbytek bude muset proběhnout metodou pokusu a omylu, pokud nám samozřejmě Geralt nějak neporadí. Nějaký problém, kdyby spal u tebe v pokoji?" zeptal se Vesemir a Lambert pokrčil rameny.

„Ale ne, je celkem slušně vyhřívaný."

„Tak dobře. Zbytek zkusíme vykoumat zítra."

Tenhle večer už jim stačilo jenom dostat vlka nahoru po schodech, což nakonec nebyl problém. Zatímco se Lambert běžel umýt, pohlídal vlka Eskel, a když se mladší zaklínač vrátil do pokoje v čistých spacích kalhotách a volné košili, byl už bardodlak nasáčkovaný v jeho posteli a Eskel na Lambertovu zuřivou gestikulaci odpověděl jenom pobaveným úsměvem, než je opustil. Nakonec si zaklínač zalezl do postele vedle té potvory a usnul s vlčí hlavou zabořenou do břicha.