Kým jsem to vlastně chtěla být, než jsem tě potkala?
Kdo byla jsem, než poprvé pro tebe jsem plakala?
Tehdy modré bylo nebe, bílé mráčky, modré moře,
květy na stromech, slunce zlaté na zelené hoře.
Teď černé je nebe, šedivé mraky, černé moře,
seschlé stromy, slunce zmizelo na pusté hoře.
Naše první léto je mrtvé, stejně jako já a ty.
Rozdělené životy, dvě zmrzlé planety.
Jen by mě zajímalo, jestli máš oči otevřené, nebo spíš?
Já to první a zase píšu ti báseň… snad ji pochopíš.
Pokud jsi vzhůru, vzpomeneš si někdy na lásku?
Jsi doma nebo vyrazil jsi na noční procházku?
A pokud si někdy vzpomeneš, je to vůbec na mě?
Nebo v hlavě ses už odevzdal nějaké další dámě?
Kolikátá to vůbec je? Kolikátá já jsem?
Nikdy jsi to nepřiznal, odbyl jsi mě úsměvem.
Copak jsi už oslepl? Nevidíš, že už nemohu?
Kdysi tvrdila jsem, že i v nejhorším ti pomohu.
Pořád utíkáš a já snažím se chytit tě za nohu.
Jenže snažím se tak dlouho, už nemohu.
Zase padá mezi našimi světy most,
to já jej bořím pro tvou pozornost.
Pro lásku naši bychom zabili…
jo, to jsme my dva. Takoví jsme byli.
أنت تقرأ
o tobě, o mně, o nás
الشعر...psst... chystám se příběh o tobě, o mně, o nás vyprávět, příběh, co ze zlata je, ale začal rezavět.
