Únor, dvacátého druhého,
toho dne opět myslela na něho.
Čas se tak táhl, až skoro stál;
zase sněžil ten sníh, co při zemi tál.
Tu noc předtím skoro nespala,
pod lampou seděla, dopis mu napsala.
„Milý Ede,“ stálo v něm. „Snad tě neruším.
Zda jsi teď s ní nebo sám, to netuším.
Věnuj tomuto dopisu alespoň pár krátkých vteřin,
vždyť já kvůli němu celou noc nezalezla do peřin.
Tvé rty jsou tak sladké a barvu mají jako růže,
je stejně rudá i na těle tvém kůže?
Tvé oči jsou tak temné, jako v řece kameny;
co je vidím, v srdci zažehnou mi plameny.
Milý Ede, tvůj dech je horký jako letní vánek,
tvá slova jemná jako hedvábí,
tak zapsala jsem si je do poznámek,
už nebudu lhát, že mě tvůj hlas nevábí.
Drahý Ede, tak uzavřeme sázku?
Já ti dám život, ty mně lásku.
Drahý Ede, tak tohle u tvého soudu je má výpověď,
tak snad stojím ti za přečtení nebo i odpověď.“
Do roka a do dne u kašny jej spatřila,
Edwarda, co v dopise srdce své mu svěřila.
Dopis upadl v zapomnění, jeho tvář však nikoli,
uběhly měsíce, avšak za jeho lásku i dnes by dala cokoli.
Měsíc zrovna zapadal,
v tom světle každý o tolik lépe vypadal.
Tu noc oba trochu více pili,
ruka v ruce, jeho rty do jejích se potopily.
Z jednoho společného rána stalo se rán stovky,
pár tak krásný; jako do televizní obrazovky.
Dívka, co po boku Edwarda Wilchera zářila jako květ,
pár tak krásný; každý mohl jim závidět.
Nikdo neví, zda se mu opravdu líbila,
ví se jen to, že svůj život v dopise mu slíbila
za kus lásky, za ty rty, oči, tělo, doteky,
ale nikdo neřekl, že tu lásku dá jí Edward navěky.
Do roka a do dne stal se z ní balad vypravěč.
Když tehdy ten dopis mu napsala,
jako by sama sobě si sepsala
svou vlastní pohřební řeč.
Tehdy po něm tolik toužila,
dopisů pro něj má dnes po strop.
Když tehdy dopis do schránky mu vložila,
sama sobě vykopala hrob.
YOU ARE READING
o tobě, o mně, o nás
Poetry...psst... chystám se příběh o tobě, o mně, o nás vyprávět, příběh, co ze zlata je, ale začal rezavět.
