o tobě, o mně, o nás

Beznaděj

Pět ráno, zase to vstávání,
do světa, kde už nechceš být.
V Severním ledovém oceánu plavání
kéž by znamenalo najít klid.

Hluk lidí v úzkých ulicích,
všichni jsou jako mravenci
a stejně jako ty mají led na plicích
v létě, v červenci.

Všichni utíkají budoucnosti, ztraceni v davu,
všichni jako by jen tebe viděli,
i když k zemi sklápí hlavu,
všichni jako by o tobě věděli.

I v tom nejtišším pokoji všichni tolik křičí,
ty chceš zalézt do rohu a zacpat si uši.
Ten řev na srdci tě ničí,
ten řev, co slyšíš, ten trhá ti duši.

Karty jsou vyloženy, pořád se schováváš,
jako bys nechtěl vidět pravdu,
protože života tolik se obáváš,
bereš jej jako křivdu.

Tíží tě strach, že na tebe zapomenou,
že na tebe budou vzpomínat.
Tíhu světa neseš si na ramenou,
ještě včera jsi žil, dnes začínáš umírat.

Slunce jako by se schovalo už před lety,
ty sedíš na střeše, pořád jej čekáš.
Všichni ostatní a ty - rozdělené světy,
a ty vždy na kolena klekáš.

Něco ti říká: „Uteč, dokud můžeš!“
A ty chceš, ale nevíš kam.
A co když už prostě nemůžeš?
Tvé srdce prasklý drahokam.

Nikoho nezajímáš, všichni se ohlíží,
vítr stále vane stejným směrem,
ale co když zase ti ublíží?
A ty se pořád bráníš stejným tělem.

„Utíkej, dokud můžeš!“
Jenže jak? Nohy máš dřevěné.
Jediná otázka, na kterou se zmůžeš:
„Pro koho vlastně žijeme?“

Pro ty démony, co snaží se tě vyhnat?
Pro ten svět, který už nechce ti pomoci?
Pro výplody fantazie, co chtějí tě prohnat?
Pro sny, co snaží se zničit tvou hráz emocí?

Proč tu jsme? Proč ráno vstáváme?
Proč dál jít musíme?
Proč poslední kousky jiným dáváme?
Proč je noc a my se dusíme?

Proč se svět točí, když jen stojíme?
Proč potřebují nás, když potřebujeme my je?
Proč chodit dnem se bojíme?
Proč z dobrých duší vyklubou se zmije?

„Ahoj, mé jméno je bolest.
Už mě zná každý, tak musíš i ty.
Za každý úsměv následuje trest,
zažil to každý, tak musíš i ty.”

„Ahoj, mé jméno je beznaděj,
vítám tě ve své náruči.
Psst, zklidni dech a nevyváděj.
Beznaděj, ta pochopit svět tě naučí.”