o tobě, o mně, o nás

kolem tvého plotu

Zavřeli jsme oči a nechali čas plynout dál,
pořád stojíme vedle sebe, ale je to jiné, prázdný sál.
Nic se nezměnilo, jen chodit kolem tvého plotu je o něco těžší,
a já vím, že co dělám, tě nepotěší,
ale nikdy nepustil jsi mě ke slovu,
tak ti dnes píšu znovu.

Polibek na ruku; chtěl jsi dělat, že se to nestalo,
kolem sebe procházet, to správné ti připadalo.
A já tě pořád tak milovala, víš?
Souhlasila jsem a doufala, že tu bolest nevidíš.
Jenže časem vítr změnil směr
a chodit kolem tvého plotu už není fér.

Není to fér, i když láska pořád se nám podobá.
A my mysleli, že přátelství je ten správný směr pro oba,
ale časem jen napětí a zloba nabude,
protože z takové lásky přátelství nikdy nebude.
Přece víš, mezi láskou a nenávistí tak tenká je hranice,
je to snadné, ale tak složitá rovnice.

Kolemjdoucí pošlapali růže, co spolu jsme vysadili,
a jít tou cestou jsou pro mě nože pod chodidly,
jenže nikdy jsi mi nedal jinou možnost.
Kdybych si mohla vybírat, volila bych věčnost.
A dnes puká mi srdce celé,
když kolem jdu a říkám, že všechno je tak skvělé.
Ale je to jako tvrdit umírajícímu, že bude navždy tady,
protože my dva už nikdy nebudeme stejní dohromady.

Každý den se na tebe dívat
je jako předstírat,
že ty růže pořád kvetou,
že můžeš vše vrátit jednou větou,
ale ono ne, všechno je to lež
a ty měl jsi to vědět též.

Jen chci, abys mi teď odpustil ty chyby,
všechny ty maličkosti, co na tobě mi chybí.
Asi jsem v tobě jen viděla, co jsi neměl,
promiň, že růžový svět trochu potemněl,
odpusť slova, kterým jsem tě nechala věřit,
tu lásku, co nechali jsme v nás zemřít.