o tobě, o mně, o nás

kdo tě bude držet?

Možná mám trochu strach,
že všechny výdechy změní se v prach,
že mé srdce dá ti vše, co má,
protože kdo tě bude držet, když ne já?

Polibek na čelo, usnul jsi mi v klíně,
ty spal jsi v peřinách, já v hlíně
a celou noc pozorovala jsem tvůj úšklebek ve tváři,
tvé bílé prsty na černém polštáři.

Snil jsi, že utíkáš svobodný lesem na louku,
a až ses probudil, já chytila tě za ruku.
Byl jsi tak šťastný, že s tebou jsem,
tak kdo tě bude držet po tom všem?

Zavírám dveře a přeji si, abych zapomněla,
abych zase získala, co před tebou jsem měla,
všechnu jistotu, úsměv a vědomí,
že i když lásku ti dám, nic se nezmění.

Nádech, výdech, je to pryč,
zamykám za sebou a spolknu klíč.
Ne, nikdo neříkal, že to bude snadné,
když něco velkého skončí a voják padne.

Pořád mám před očima tu chvíli,
kdy jsme už nemohli a zastavili.
Podal jsi mi ruku, spolu to zvládneme,
ale pak šel jsi sám, já zůstala z kamene.

Jsi tetování vytkané zlatou nití na mé duši,
na mém srdci, co ještě dnes pro tebe buší.
Jsi tetování na místech, kde ses mě dotýkal,
člověk, co pro něco lepšího přes svět utíkal.

Pro kus falešného stříbra vzdal ses diamantů,
pak ztratil ses v labyrintu,
kde už nemůžeš nic vrátit zpět,
i kdyby otočil ses hned.

Utrhl sis novou růži a ona začala píchat,
zatímco já snažila se pro tebe dýchat,
přestože jsem se zrovna necítila svá,
tak kdo tě bude držet, když to nebudu já?

Opustil jsi poklad,
i když věděl si stokrát,
že až večer budeš ležet,
už nikdo tě nebude držet.

Ne tak, jako jsem tě držela já.