Uplynula sotva jedna dekáda,
tehdy já byla mladá a nerozuměla ničemu, co jsi vyprávěl.
Nechápala jsem tvé povídky, co psával jsi mi na záda,
tvé básně, co ze slov jsi vystavěl,
tvé vtipy, nerozuměla jsem tvému jazyku.
Přitom mluvil jsi tak něžně, měl jsi to ve zvyku.
Tak nechceš se zase někde za svítání setkat?
Mohla bych pro jedinou minutu s tebou roky čekat,
vždyť to víš,
vím, že to víš,
jen o tom nemluvíš.
Nenapadne tě občas,
jen jednou za čas,
že chtěl bys mě zase někde potkat?
Své jméno do hlavy mi vetkat?
Běží nám čas, zase další dekáda,
kreslím tvůj úsměv někomu jinému na záda.
Bože, bez tebe tak prázdná je má zahrada,
všechno trochu šedé tu vypadá,
dal jsi mi růži, ta v hnoji se tu rozkládá.
Pojď se potkat, za ruku mě popadnout,
tentokrát poletíme, aniž mohli bychom na zem dopadnout.
Už nám tikají hodiny,
vždyť život je jenom jeden jediný
a zrovna nám dvěma ho dali.
A ten svět je tak malý,
až se divím, že nedohlédnu na konec.
Uplynuly roky, oba jsme se změnili,
tak pojďme si zase povídat, aspoň na chvíli.
Tehdy já nechápala tvůj svět,
který se tolik lišil od toho mého.
Jenže o tom mohla bych vyprávět,
o tom, jak výjimečný jsi byl od hlavy až k patě,
s tebou v jedné vaně, jako bych koupala se ve zlatě.
Nenávistných řečí proti nám byla už hromada,
ale pojďme pominout, že proti nám stojí celá armáda,
až nás spatří, vzdají se, já to vím.
Vždyť víš, že to vím.
Nezačne boj a už rozprchne se armáda
a ty o tom budeš moct román napsat mi na záda.
ČTEŠ
o tobě, o mně, o nás
Poetry...psst... chystám se příběh o tobě, o mně, o nás vyprávět, příběh, co ze zlata je, ale začal rezavět.
