věděla jsem že nikdy nebudu jako holky v románech, věděla jsem že až bude konec tak bude, žádné šťastné znovu shledání, polibek v davu lidí,
ale jen prázdnota, bolest na hrudi, kterou nedokážu popsat, ta bolest, která bodá do všech zákoutí těla,
sevření kolem mého srdce už tak dost zničeného, teď v hlubině temnoty a samoty,
bylo by hezké si pro něho dojít, říct mu to všechno, co bylo nevyřčeno, ale nejde to
strach, strach z toho že on mě nemiluje, i přes to, že já se zamilovala, kdo by to byl řekl?
jsem schopná milovat, tak jak v románech, s veškerou bolestí, která následuje, ta bolest když mluvil o jiné
tenhle příběh měl jen dva konce, protože měl mít konec, ale doufala jsem, doufala že ho příměji zůstat, odešel
vzal s sebou všechno, kus mě, kus nás, kus lží, kus pravdy a hlavně část mého já, které jsem objevila až díky němu
nebudu stejná už nikdy a bolí to, bolí to vědomí toho, bolí to že jsem ho změnila, ale ne dost, aby zůstal
jsme, byli jsme, budeme, jen jinak...
YOU ARE READING
Život tě zničí
PoetryMyšlenky, které přicházejí po půlnoci. Vše, co se mi honí hlavou, když celé město spí. Možnost úniku před vším.
