Nemocnice. Pro většinu populace děsivé místo. Místo plné bílé barvy a puchu od desinfekce. Ze smutných nebo naprosto ignorujících pohledů všech pacientů se vlna deprese zvedá ještě o stupeň víš.
Nikdo by nechtěl v tomhle ústavu být držen déle než je nutné. O to víc, když víte, že za vámi nikdo nepřijde. Nikdo vám nepřinese ty strašně nevkusné balónky v nejrůznějších tvarech. Popravdě, Louis takové kýče nesnášel, ale šlo o princip. Nikoho neměl. Proto vždy když k jeho spolupacientovi přišla nejbližší rodina, otočil se na bok nebo si raději šel sednout do jídelny.
Proč nejde do společenské místnosti? Nemá rád společnost a jídelna bývá téměř vždy prázdná. Otravují ho nekonečné konverzace bez smyslu. Celkově pro něj něco jako společenský život nemá smysl. Vždy byl sám a to mu vyhovuje. Možná je to tím, že se přes jeho tlustou slupku ignorace ještě nikdo nedostal. Raději toho nechali a odešli.
Jenže jak Louise může změnit jedno malé kuře co si pustilo pusu i když mu to bylo dost jasně zakázáno? Bude mít víc trpělivosti než ti ostatní? Těžko říct. Je to teprve začátek jejich společného příběhu.
// Jsem tu nějak brzo ne? :D
Nicméně mě to napadlo už dřív a napsala jsem si to, náhodou jsem si pročítala moje plány s Admirer a našla jsem TOHLE!
Co říkáte na Prolog? Snad se vám tenhle maličký kousek líbí...
Love u so much. //
YOU ARE READING
Love from hospital // Larry Stylinson Book1 ✔️
Fanfiction,,Ahoj, jsem Harry," ,,Nedovolil jsem ti si přisednout." ,,Ale já už sedím," Mé 12 leté já se předem omlouvá za chyby, ale korekce se neplánuje...