Love from hospital // Larry Stylinson Book1 ✔️

1

Den jako každý jiný. Podstatě se mu už jednotlivé dny slívají, takže není moc schopný vám odpovědět na poměrně jednoduchou otázku 'co jsi dělal předevčírem?'. Tedy, pokud vám vůbec věnuje tu špetku pozornosti.

Louis opět seděl v jídelně a rozjímal o ničem. Dá se říct, že vlastně jen tupě zíral do okna. Ticho. Bylo to pro něj uklidňující, protože je jeho spolupacient na pokoji devítileté děcko, musí odtamtud často utíkat.

Jeho matka za ním chodí každý den a už mnohokrát se snažila Louise zapojit do konverzace. Samozřejmě bez úspěchu a tak ho už raději nechávala být. Jenže tomu frackovi bylo úplně jedno, že ve dvě v noci by chtěl Louis spát, ne poslouchat televizi, protože opakují nějaký stupidní seriál pro děti.

Takže, proto sedí tady. Kolem něj je tma a ticho. Jen občas projde kolem dveří nějaká sestra či doktor, protože mají noční směnu. Ví, že tu Louis často sedí a ví, že jakýkoliv jejich zájem je k ničemu a pro dobro všech ho raději nechávají samotného se svými myšlenkami.

,,Ahoj, jsem Harry," Louis pevně stiskl víčka k sobě, protože právě někdo přerušil jeho dokonalé ticho. Ten Harry byl dost hlučný a to se mu nelíbilo.

,,Nedovolil jsem ti si přisednout." stále měl zavřené oči a ani neměl proč je otevírat. Nezajímalo ho jak narušitel jeho ticha vypadá. Chtěl pouze aby odešel a nechal ho samotného.

,,Ale já už sedím," byl neodbytný a pořád seděl, což Louise přivádělo do takového menšího amoku. Nic na to neřekl. Doufal, že když ho bude ignorovat, odejde. Tak jako všichni.

,,Taky nemůžeš spát? Jsem tu teprve první noc a ty postele jsou opravdu hrozné. S čím tu jsi? Já t-" už to nemohl vydržet, musel ho přerušit. Tolik hluku už jeho uši ani mozek nemohly dál vydržet.

,,Dost! Buď už ticho. Nebo ještě lépe, jdi pryč!" zlostně se na něj otočil a poprvé mu pohlédl do tváře. Proto ho dost překvapilo, že vidí tvář tak maximálně sedmnáctiletého chlapce. Ovšem on nevypadal, že by ho nějak vylekal. Naopak. Jeho tvář byla klidná a na rtech mu pohrával malý úsměv.

,,Jo, Thomas měl pravdu," uchechtl a nejspíš to mělo být jen pro něj. Louis okamžitě zbystřil. Kdo je Thomas? A o v čem měl pravdu? Obvykle ho takové věci nezajímaly, protože ho názor ostatních nezajímal, ale najednou potřeboval vědět co tím Harry myslel.

,,V čem měl pravdu?" přivřel obě oči a jazykem si navlhčil vysušené rty. Harry se opět jen pousmál a malinko se zavřel na stoličce tak, aby na Louise lépe viděl.

,,Že nemáš rád lidi," promluvil konečně po nekonečné pomlce. Asi tím chtěl navodit atmosféru, ale maximálně tím Louise doháněl do šílenství.

,,Tak to není. Jen chci mít klid a mám rád samotu." opřel jsem se o opěradlo a založil si ruce na hrudi. Je zvláštní, že tu ještě je. Většina by utekla hned jak by na ně vyjekl. On byl jiný. Jen ještě nevěděl jak moc je Harry od ostatních odlišný.

,,Nikdo nemá rád samotu." nahnul se dopředu a tím byl k němu blíž. Bylo to intenzivní a svým způsobem i děsivé. Louis se jenom dramaticky zasmál.

,,Co ty o tom můžeš vědět. Jsi ještě kuře," promnul si kořen nosu a neubránil se malému úsměvu.

,,Evidentně vím o životě víc než ty! Nemáš ani minimum společenského života, nevíš co je život." prudce se zvedl až se málem převrátila nestabilní plastová židle a odešel.

Nechal mě tam samotného. Jenže tohle bylo jiné než u ostatních co mě opustili. On mě tam nechal s obrovským otazníkem. U něj jsem si byl jistý, že se ještě vrátí.

// Poprvé co nevím co napsat do poznámky...

Snad se bude první díl líbit.

Love u so much. //