Since The Very Beginning

2. How does it go

Hned další den byly obě maminky propuštěny z porodnice, tak už to bývalo v Anglii zvykem.

Šťastně se vraceli domů s novým přírůstkem do rodiny a ukazovali děťátkům svět, jež jim byl prozatím neznámý. Synkové obou matek většinu dne prospali, ale v noci se z nich stávali malí ďáblíci a nedali matkám spát. Vyčerpaná Jay si chodila každý den postěžovat své nejlepší kamarádce nad porcelánovým hrnečkem s čajem a trochou mléka.

„Jak ses dneska vyspala?" ptala se pokaždé usrkávajíc z jejího horkého šálku.

„Dneska jsem vstávala jen desetkrát a od čtyř od rána nespím, rekord," zasmála se unaveně Anne s tmavými kruhy pod očima.

Tenhle způsob komunikace byl ten jediný, který udržoval jejich smysly ještě při životě, takže se z toho nezbláznily. Jediné ony dvě si rozuměly. Chlapi jim těžko pomáhali, když ráno vstávali brzy do práce a měli svých starostí dost.

Uplynulo pár zdlouhavých týdnů plné strastí, pláče a neklidu. Maminky si vytrpěly to nejhorší. Po tom všem už je čekala jen procházka růžovým sadem.

Po pár letech, když kluci začali už trošku uvažovat a věděli, co je správné a co ne, Jay brala s sebou Louise pokaždé na návštěvu k Anne. Hrál si spolu s malým Harrym nahoře v jeho vlastním pokojíčku. Nejraději si prohlíželi obrázkovou knížku a poté si domýšleli svůj vlastní konec, byť sotva uměli mluvit. Dorozumívali se mezi sebou speciální řečí kýváním hlavou a grimasy v obličeji. Tohle je dokázalo zabavit celé hodiny...

Jednoho teplého srpna roku 1998, Harry se Louisovi na hřišti svěřil: „Lou, maminka mi něco žíkala o školče. Já tam ale neci."

Louis, jako ten ‚chytřejší' konstatoval přemoudřele: „Když se tam tobě nece, tak mně taky ne!"

A založil si ruce na prsou. Jako dva rozumbradové se dohodli na tom, že do žádné školy plné cizích dětí nepůjdou. Co by tam přece dělali? Vystačí si sami.

Avšak do školky musí každý, třebaže se mu nechce. To bylo křiku, to bylo bědování a úpění z domu Stylesových a Tomlinsonových. Jay a Anne je tam musely doslova dovléct násilím.

Paní učitelka si ty dvě zlobidla převzala do vlastní péče a konejšila je slovy, že tu mají plno hraček a taky knížky s obrázky. Jakmile Louis a Harry zachytili slovo „knížka s obrázky" ve vzduchu, ihned brek ustal a už seděli před maličkou knihovnou a navzájem si ukazovali obrázky z Červené Karkulky.

Nekamarádili se s nikým jiným. Byli jenom spolu. Ve školce i doma. Kolikrát se k jejich knižnímu klubu chtěla připojit Cherry, kudrnatá holčina s modrými kukadly, avšak Louis nebo Harry ji vždycky odmítli se slovy, že tomu nerozumí. Dokonce si školku natolik oblíbili, že každé ráno skákali po posteli rodičů s radostným výskotem, že školka čeká. Dokonce si oblíbili nové místo. Vždy, když chodili s paní učitelkou na odpolední procházku okolo jezírka, Louis s Harrym se schovali za keř a potají tam lízali lízátko místo toho nedobrého oběda, co jim servírovali v jídelně.

„Jaký dneska máš?" zeptal se vzrušeně kudrnatý chlapec a zorničky se mu zvětšily při pohledu na veliké, borůvkové lízátko.

Louis jen pyšně pozvedl úlovek nad hlavu a dal Harrymu, jako svém nejlepšímu kamarádovi, líznout jako první.

Když měly děti chodit spát po obědě, Louis s Harrym si vždycky k sobě přišoupli postýlky a místo těch nudných povídek, co si paní učitelka vymýšlela, si tvořili svůj vlastní příběh. Například o dinosaurech Hazzosaurus a Louisoraptor.

Harry měl dokonce po půl roce obdivovatelku. Aby taky ne, vždyť jen překypoval roztomilostí. Slaďoučký úsměv od ucha k uchu, který zdobily dva ďolíčky na každé jeho baculaté tvářičce a o lokýnkách, jež mu zapůjčil sám anděl ani nemluvě. Všude za Harrym a Louim chodila, což Louisovi pěkně lezlo na nervy.

„Nechceš jít se mnou a maminkou dneska na zmrzku?" usmívala se sladce Bella, Harryho nová obdivovatelka.

Louis se na Harryho s obavami podíval, neboť dnes měli přeci v plánu stavět rakety z Lega. Harry by však svého nejlepšího kamaráda, skoro bratra, nikdy nevyměnil za nějakou holku.

„Promiň, já nemůžu," jednoduchá, ale efektivní odpověď.

Louis byl na něj hrdý. Doma si pak hráli až do pozdě do noci. Louis u Stylesů spal. V noci si pod dekou při světle baterky vyprávěly strašidelné povídky a společně se báli. Jay a Anne byly rády, že si jejich synové tak dobře rozumí.

Ty tři roky ve školce utekly jako voda. Byl konec srpna a noční můra každého dítěte se blížila. Ano, kluci měli nastoupit do školy. Ani jednomu se tam nechtělo, ale kdo ví, co je tam potká?

V sobotu před školou Jay Louisovi řekla: „Loui, dneska půjdeme na preventivní prohlídku k té hodné paní doktorce. Neboj, paní doktorka se jenom podívá, jak rosteš a dostaneš lízátko."

„A nebude to bolet?" obával se Louis vystrašeně.

„Slibuju, že nebude," ujistila ho matka s úsměvem.

Paní doktorka si Louise zvážila, změřila a ověřila si jeho zrak. Přišla na to, že má problémy s přečtením některých písmenek na dálku.

„Znamená to, že jsem slepý jako dědeček?" zeptal se Loui.

„Nejsi slepý, Louisi, jen ti budeme muset nasadit brejličky, abys zase dobře viděl, ano?" mluvila k němu paní doktorka přívětivým tónem a dala mu lízátko, jak Jay slíbila.

Louis si v obchodě vybral brýle s černými obroučkami, o kterých si myslel, že mu slušeli nejvíc. Obával se však, že se to nebude líbit Harrymu a možná se mu i zasměje. To by nerad.

„Budu jako šprt a každý se mi teď bude smát, mami," mumlal cestou domů.

„Ale co to povídáš, zlato? Nikdo se ti smát nebude. Je to zcela normální věc," chlácholila ho mamka držíc jeho ruku.

Už už se chtěl jít doma Louis ukázat Harrymu, když v tom ho mamka zastavila, že mu potřebují s tatínkem něco důležitého povědět...

Tak a je tu druhá část! Vaše pozitivní komentáře mě nabádaly k tomu, abych psala dál, tak to tu máte :3 Doufám, že se líbí a moc vám děkuji za přečtení, komentíky a votes ♥ Love you, Adel xx