Since The Very Beginning

5. "A little" change

Konečně jsme se vrátili domů. Opatrně jsem zazvonil, neboť jsem si zapomněl klíče. Harry, jak slíbil, se mnou počkal, aby mamce vysvětlil náš nevinný incident, proč jsem od hlavy až k patě mokrý. Dveře se pomalu otevřely.

„Louisi?!" zalekla se mamka s rukou před pusou při pohledu na mě, jako na promočenou slepici.

„Maminko, my jsme,..." vymýšlel jsem výmluvu.

„Procházeli jsme se podél řeky, Louimu to nějak podklouzlo a spadl do vody, a tak jsem mu pomohl," skočil mi do řeči Harry se zřejmě dobře promyšlenou lží. Nerad jsem mamince lhal, ale nedalo se nic dělat.

„Je to pravda, Louisi?" nadzvedla jedno obočí mamka a se zkříženýma rukama na prsou se na mě podívala ne moc přesvědčivě.

„Ano," špitl jsem sotva slyšitelně a sklopil pohled, abych se jí nemusel dívat do očí, zatímco lžu.

Stáli jsme tam na prahu jako dva spráskaní psi a já čekal jen to nejhorší, avšak mýlil jsem se dané reakce...

„Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo," vydechla, klekla si přede mě a pevně mě obejmula.

Poté se přívětivě usmála na Harryho a pravila: „Moc děkuju, že jsi mu pomohl. Víš, jaký je to nemehlo. Nechceš jít k nám na teplý čaj a sušenky?"

„Ne, děkuju, já už musím běžet, snad někdy jindy!" usmál se vychovaně, couvajíc od našich dveří.

„Tak ahoj, zítra!" vysmekl jsem se mamce z objetí a horlivě mu zamával s lehkým mrknutím, které znamenalo, že všechno klaplo.

„Zítra," přikývl Harry s náznakem mrknutí a zmizel za dveřmi jejich honosného domu.

„Tak pojď, hezky tě umyjeme," postavila se mamka na nohy a pohladila mě po zádech.

*z Harryho pohledu*

Těsně předtím, než jsem ulehl do postele, mi zapípala vysílačka stojící na stole, kterou mi dal Louis vloni k narozeninám pro naši speciální komunikaci.

„Slyším," hovořil jsem k vysílačce.

„To jsem já, vlastně...kdo by to byl jiný. Jen jsem ti chtěl poděkovat, jak jsi to dneska pěkně zahrál. Fakt nevím, co bych si jinak počal," ozvalo se z druhého konce.

„V pohodě, brácho. Zítra se uvidíme ve škole, dobře? Dobrou noc, Loui," zamumlal jsem s úsměvem, který mi tato věta vykouzlila.

„Dobrou noc, Harry," zašeptal Louis do vysílačky a já to típnul.

Svalil jsem se do postele a se šťastným úsměvem usínal při vzpomínání na to, co jsem dneska zažil...

*o 9 měsíců později*

*z Louisova pohledu*

Netrpělivě jsem se vrtěl na gauči a znechuceně koukal na chrápající paní na protějším křesle, která se o mě měla starat. Kolikrát jsem se jí snažil vzbudit, ale spala tak tvrdě.

To je doba. Kde jen můžou být? Už to jsou dobré dvě hodiny. Doufám, že jsou v pořádku. Pomyslel jsem si pro sebe. Nervózně jsem okusoval nehty, které už tak byly neviditelné. A konečně! Dveře se rozletěly a v nich stál taťka, mamka a...Nancy.

Vyskočil jsem z pohovky a utíkal je přivítat s otevřenou náručí: „Konečně!"

„Pšššt, nekřič tak. Nevidíš, že miminko spí?" napomenul mě táta s ukazováčkem před pusou.

„Jen jsem vás chtěl přivítat," špitl jsem dotčeně.

„No tak, Dane, nebuď na něj takový," zastala se mě mamka a trošku se skrčila, abych viděl na spící miminko v její náruči.

„Ta je malinká," vydechl jsem s úžasem a jemně jí pohladil po zarudlých, baculatých tvářičkách.

Miminko v tu ráno otevřelo svá velká, modrá kukadla a nespokojeně zkřivilo svůj obličej.

„Promiň, Nancy, nechtěl jsem tě vzbudit," omlouval jsem se.

Místo toho, aby mi odpustila, se rozeřvala na celé kolo.

„Louisi, já tě zaškrtím," zasyčel táta.

„Omlouvám se, já vážně nechtěl," řekl jsem skoro zoufale a do očí mi vyhrkly slzy.

„Tak já ji jdu znovu uspat," povzdychla si mamka unaveně a šla po schodech nahoru do ložnice.

„To se ti vážně povedlo. Nevidíš, jak je maminka vyčerpaná a ty jí ještě přiděláváš práci tím, jak jsi neposlušný!" podíval se na mě taťka tím jeho přísným pohledem, kterého se bojím.

Mrkal jsem, co to šlo, abych se na místě nerozbrečel.

„No ještě ty se rozbul, Louisi," obrátil oči v sloup a šel do obýváku probudit tvrdě pracující paní na hlídání.

Vyběhl jsem po schodech nahoru a zavřel se v pokojíčku. Zhroutil jsem se do postele a rozvzlykal se. Vím, nemám důvod brečet, ale mě se to zkrátka nějak moc dotklo. Jsem prostě citlivý, nic víc.

Utápěl jsem se ve vlastních slzách a sebelitování po docela slušnou dob, když tu mi někdo zaklepal na dveře. Neodpovídal jsem na monotónní ťukání na dveře, které pravděpodobně nehodlalo ustat. Dveře vrzly a někdo vstoupil dovnitř a ta osoba se posadila na okraj mé postele. Neviděl jsem moc dobře, kdo to je. Jednak kvůli tomu, že jsem měl oči zamlžené od slziček a taky proto, že jsem měl hlavu zabořenou v polštáři.

„Loui," zašeptala mamka, „taťka to tak nemyslel, nic jsi neprovedl."

„Ale myslel, říkal, že jsem neposlušný," to mi ještě nikdy, nikdo neřekl.

„Je jen trošku ve stresu, jako my všichni. To víš, nový přírůstek do rodiny, to je velká věc. Sestřičku si oblíbíš a s tatínkem budeš zase brzy za jedno,..."

Tyto slova mi nyní přijdou tak ironická. Po roce a půl se nic nezměnilo. Já už jsem v polovině třetí třídy a tomu monstru je jeden rok. Neměl jsem Nancy rád, ani trochu. Mamka s taťkou díky ní málem zapomínaly, že mají ještě prvorozeného syna. Byl jsem doma, jak se říká, černá ovce ve stádě, a tak jsem neustále hledal útěchu u Stylesových, kde jsem byl vítán. Anne se o mne aspoň starala a já si vždycky hezky postěžoval, jak mě doma přehlížejí. Ani ona se už s mamkou moc nestýkala. Moje mamka se vlastně od té doby, co má toho mimoně nestýká s nikým. Je doma neustále zavřená a řekl bych, že už jí z toho začíná hrabat.

Harry mě podporoval a snažil se mě rozptylovat různými hrami a aktivitami, za což jsem mu byl nesmírně vděčný. Doma jsem to nyní nesnášel, z celého srdce nenáviděl. Nikdo o mě nezavadil ani pohledem, a když už, tak to bylo: „Louisi, vynes ty špinavé plínky k popelnici!"

Nejraději bych utekl, hodně daleko. Nemůžu se dočkat, až to mimino vyroste a já půjdu na střední. S Harrym máme plány odjet hodně daleko odsud...

5. část je tu! Tenhle díl je neskutečná okecávačka, ale i přesto doufám, že se vám to bude líbit. Miluju vás a za votes, a milý komentíky nadávat nebudu ;) :D ♥ Adel xx