Since The Very Beginning

17. "IT."

*z Louisova pohledu*

Lehce jsem se od něj odtáhnul a překvapeně zamrkal.

„Harry, já nikdy nevím, kdy si ze mě děláš legraci a kdy to myslíš vážně," znejistil jsem a nervózně se zasmál.

„Teď to myslím smrtelně vážně," pohlédl mi do očí upřímně, až se mu v očích znovu objevila ta blyštivá zeleň se zářící jiskřičkou.

„Ale vždyť ty...ale vždyť Troye...," koktal jsem, aniž bych ze sebe vypravil smysluplnou větu.

„Lou," oddechl si a chytil mne za ramena, „Troye už je mi delší dobu ukradený. Jediný, kdo mě zajímá, jsi ty. Uvědomil jsem si, že za celý ten život mi nikdy nebylo s nikým líp než s tebou. Mám tě rád."

Toto mi vyrazilo dech. Harry mluvě o jeho pocitech. Opravdu moc jsem si toho vážil, protože Harry nebyl jedním z těch lidí, co se rádi svěřovali ostatním o svých vnitřních pocitech či problémech. Byl jsem tak dojat, až mi z toho málem znovu vyhrkly slzy do očí. Tentokrát jsem je ale přemohl a potlačil díky své vůli. Pěvně jsem Harryho objal.

„Já nevím, co říct," zašeptal jsem mu do ramene.

„Nic neříkej," řekl se zastřeným hlasem, pousmál se a chytil mou ruku.

„Kam chceš jít?" nechápal jsem.

„Do ložnice?" odpověděl mi Harry otázkou.

„Harry,...já ne...nejsem připravený," vyblekotal jsem ze sebe a sklopil pohled. Bylo mi jasné, že jsem právě promrhal svoji životní šanci a Harry mě zase pošle k vodě. Bylo tomu ale právě naopak.

„To nevadí, Lou. Počkám si na tebe," usmál se...

To bylo to nejhezčí, co jsem v životě slyšel. Zcela upřímně mne to zahřálo u srdíčka a úsměv se mi rozlil po tváři.

„Vážně?" zašeptal jsem nevěřícně.

„To si piš, Boo," zamumlal a ruku v ruce jsme odešli z té hlučné party...

*z pohledu třetí osoby*

Dva mladí zamilovaní kluci se po zbytek roku prokousávali skrz šikanu a neúctu. Na konci školního roku se konečně dokázali prosadit. Spolužáci se k nim začali chovat tolerantně a úctyhodně. Jejich rodiny o tom prozatím stále nevěděly, ale jakmile Harry s Louisem každé ráno odbočili pryč z jejich ulice, kráčeli do školy ruku v ruce a hrdě se usmívali na kolemjdoucí. Kamarádi je začali brát takoví, jací jsou. Neohrnovali nos nad tím, ani nijak nejapně nekomentovali fakt, že se k sobě Louis s Harrym o přestávkách na chodbách tulí, nebo snad i líbá.

Dříve si toho však vytrpěli opravdu víc než dost. V jednu chvíli byli už pomalu na pokraji svých sil a Louis nevěděl, zda ten psychický nátlak zvládne. Kdyby nebylo Harry, jistě by se dávno zhroutil. Harry za ním často v noci lezl oknem do pokoje, přitulil se k němu na posteli a šeptal mu do ouška konejšivá slůvka, aby přežil další otřesný den ve škole. Louis mu za to byl neskonale vděčný a miloval ho za to...

Kluci se nakonec vypracovali na pár, ze kterého měli ostatní respekt, ironie, že? Holky jim podlézali a kluci se s nimi chtěli přátelit, ba je i ochraňovat. Harry s Louisem byli šťastni, že se konečně mohou uvolnit a v klidu se nadechnout...

Jednoho deštivého a celkově pochmurného počasí, se Louis rozhodl, že by to konečně měli říct svým rodinám. Myslel si, že nastala ta správná chvíle.