I need You//Completed//

2. Kapitola

Po tom, co jsem utekla ze svého pokoje, jsem zůstala v obývacím pokoje, kde seděla pouze mamka, která sledovala nějakou detektivku.
"Jako vážně?!" Vykřikla jsem v půlce konverzace.
"Ano" mile se pousmála, ale mně do smíchu nebylo.
"Takže ty odjedeš na dva měsíce do Evropy kvůli práci a necháš mě tu jen s Ashtonem a jeho kamarády?!"
"Ano, přesně tak" měla pořád svůj úsměv.
"Dobrou" řekla a odešla do ložnice. Přeci jenom už bylo jedenáct večer. Nebyla jsem vůbec unavená. Do půl jedné ráno, jsem se koukala na televizi. Po dokoukání jsem přišla v kuchyni k proskleným dveřím, které jsem otevřela a vešla na obrovskou terasu. Nevím ani, jak dlouho jsem tu skončila, ale rozhodně jsem se nechystala odejít. Sledovala jsem tmavě modrou oblohu. Zrovna padala hvězda. Zavřela jsem oči a v duchu si pomyslela své přání. Hotovo. Otevřela jsem oči.

Uslyšela jsem za sebou ránu. Rychlostí blesku jsem se otočila. Stál tam Michael. Oddychla jsem si a hned se ho zeptala.
"Co tu děláš? Je pozdě" podívala jsem se na hodiny, co byly v kuchyni. Ukazovaly čas 1:42.
"Nemůžu usnout a ty tu taky jsi" odpověděl mi trochu chraplavým hlasem. Ústy jsem mu naznačila odpověď Aha, otočila se na patě a šla směr balkón. Sáhla jsem po klice. Přesně v tu chvíli mi Michael sáhl na ramen. Rychle jsem shodila jeho ruku ze svého ramena.
"Můžu jít s tebou" zeptal se. Pokrčila jsem rameny. Už jsem tedy nešla na balkón sama, ale i s Michaelem. Ukázala jsem mu na židli, na kterou si potom sedl.
"Nejsi moc komunikativní" pousmál se.
"Proč myslíš" odpověděla jsem i přesto, že měl pravdu.
"Nemluvíš, o hodině jsi potichu i tady, jsi uzavřená. Trochu pesimista"nepromýšlela jsem odpověď dlouho. Hned jsem mu odpověděla.
"Nechci mít průšvih, máma by mě zabila. Nedávno opustil náš svět můj pejsek. Pesimista nejsem, i když možná trochu. O tom, že jsem uzavřená máš pravdu, ale mám svůj důvod. Neznám tě tak dobře, abych ti to řekla. Možná se to někdy dozvíš" na konci věty jsem se pousmála.
"Jak někdy?"
"Když ti budu věřit. Na světě jsou jen tři lidi, kterým věřím...mamka, Ashton a Madison" zasmála jsem se nad tou vzpomínkou, kdy jsme se poprvé poznaly.
"Co teda můžu udělat pro to, abys mi věřila?" Zeptal se mě. Popřemýšlela jsem nad odpovědí.
"Hm... řekni mi něco o tobě"
"Ptej se" řekl mi a hneď mě napadlo milion otázek.
"Oblíbená barva, máš sourozence, nejlepší přítel, oblíbené jídlo, co tě baví,..."
"Oblíbená barva je zelená, nemám, Luke, Ash, Calum, nejlepší jídlo je pizza a mám rád videohry" nad poslední odpovědi jsem se musela pousmát.
"Čemu se směješ?"
"Jsi závislák" začala jsem se tam smát.

Pondělí

Stála jsem na letišti. Na zádech černo-modrý batoh do školy a v očích slzy. Vedle mě stál Ash s mamkou, která měla v ruce červený kufr s bílými puntíky. Na letišti byli i ostatní kluci s batohy na zádech, protože až poletí pryč, my půjdeme do školy z toho důvodů, že odlita o půl desáté a škola nám končí ve čtyři odpoledne. Let 315 Itálie, poslední možnost nastoupení ozvalo se z rozhlasu. 
"Budeš mi chybět" obejmula jsem jí. 
"Ty mně taky, ale už musím jít" zamávala jsem na pozdrav. Ještě jsem sledovali, jak letadlo odlítá a nakonec odešli.

Pohled 3. Osoby

Všichni přišli ke škole, kde právě probíhala přestávka.
"Ty nejdeš domů?" Zeptala se Carrie Ashtona, který se všemi pokračoval po schodech ke dveřím.
"Se nemůžu ani rozloučit?" Pevně objal Carrie, která byla vystrasena z toho všeho, co se bude dít, až přijde di třídy.
"Ahoj" rozloučili se všichni s Ashtonem.

Pohled Carrie

Calum otevřel dveře školy, od kterých stál přibližně 5 metrů Williem. Koukla jsem se na něj. Přišel blíž. Strčil do mě. Už jsem očekávala, že skončím na zemi, ale někdo mě chytl. V rychlosti jsem se zvedla. Stál tam jen Michael. Ochranářsky si stoupl přede mě. Musela jsem se tomu zasmát. Chytla jsem jeho rukáv a zatáhla ho dozadu. "Pojď, prosím"  šeptla jsem mu, aby neměl problémy, jako já.
"Ne, vyřídím si to s ním"

Po chvíli tu stálo kolem dvaceti lidí. Shodili nás na zem, kde do nás začali kopat. Když zazvonilo na hodinu, všichni se rozeběhli do třídy. 
"Promiň" omluvila jsem se mu.
"Ty za nic nemůžeš" pomohl mi vstát. Odešli jsme do třídy, kde už byl učitel. Omluvili jsme se mu a sedli si. Možná začnu Michaelovi důvěřovat...možná. V půlce hodiny se rozezněl ve třídě rozhlas. 

Carrie Mitchel a Michael Clifford se ihned dostaví do ředitelny...

Budu ráda, když napíšete vaše názory do komentářů :)