I need You//Completed//

4. Kapitola

"Slíbila jsi mi, že to už nikdy neuděláš" řekla. Při tom ukázala na mojí ruku, kde jsem měla vyhrnutý rukáv. Nacházel se tam rudý škrábanec. Ihned jsem stáhla rukáv mikiny. Podívala jsem se na Ashtona, který seděl přede mnou, a pak na Mika. Ten seděl vedle něj. //pozn. aut. čte se to Majk, kdybyste nevěděli ;)//
"Začal s tím zase a vzpomněla jsem si na Samuela s Laurou" (lucinka-66 jsi tu ty a ten kluk, víš kdo to je ;)) Mad si mě přitáhla do velkého objetí, zatím co mi po tváři stékaly slzy. Vzpomněla jsem si na všechno. Na den, kdy se to stalo, kdy jsem musela opustit Lauru a přestěhovat se. Nechala jsem jí tam

Flashback*

"Hej! Carr, čekej. To sis myslela, že půjdeš beze mě?!" Začaly jsme se tam obě smát. Počkala jsem tedy v půlce schodů, když do mě někdo vrazil. To už jsem letěla dolu ze schodů. Snažila jsem se nějak nastavit ruce, abych nedopadla na tvrdou studenou podlahu školní chodby. Stalo by se tak, kdyby tam nestál on. Třídní machr, nejoblíbenější mezi holkama. Jmenuje se Samuel My dvě jsme byly vyjímkou.

Postavili jsme se. Podívala jsem se zpátky na schody, po kterých už běžela Laura.
"Děláš si ze mně prdel?!" Začal na mě křičet a strčil mě na schody Samuel.
"Já-já promiň. Ale nemůžu za to" obhajovala jsem si svá práva.
"To teda můžeš, roztrhla jsi mi nový kalhoty!" Řval na mě. Pokusila jsem se postavit, ale moje noha mi to zakázala. Po schodech už běžela Laura, která se začala prát se Samuelem. Rozdělil je až ředitel, který si mě a Lauru pozval do ředitelny. Následovalo to, že nás vyhodil ze školy. Obě jsme netušily proč. Druhý den na to jsme se to dozvěděly. V novinách stálo, že dvě dívky zavraždily na škole chlapce. Snažila jsem se dovolat Lauře, ale nebrala mi to. Podle pomluv, co jsem ten den slyšela bylo, že jí rodiče poslali do nápravné školy. Podruhé jsem slyšela, že utekla. Nikdo neví, co je pravda.

*

"Chceš o tom mluvit?" Zeptal se mě Calum.
"Ty jseš úplně slepej! Nevidíš, že brečí?" Řvala na něj Mad, která mě pořád utěšovala.
"Neřvi na něj" uklidňovala jsem Mad, která byla naštvaná. Začala jsem vyprávět. Zvedla jsem se od stolu, šla uklidit nádobí a nakonec přešla do pokoje, kde jsem se převlékla do pyžama. Lehla jsem si do postele a koukala do notebooku. Zapnula jsem si facebook. Hned při zapnutí vyběhl na liště obrázek mě s Laurou. Vzpomínáte si na tento okamžik? Bylo napsáno nad obrázek. Najednou mi po tváři stekla jedna..dvě..tři...celý vodopád slz. Odložila jsem notebook vedle mě, schovala jsem obličej do dlaní a začala opět brečet.

Vedle mě se prohnula matrace. Nezaregristovala bych, že by někdo otevřel dveře. Na zadéch jsem ucítila něčí ruku. Anonymní osoba si mě přitáhla do obětí. Nebránila jsem se, ale pořád jsem měla obličej schovaný v dlaních. Bylo to příjemné, aspoň nějaký člověk dával najevo, že o mě má zájem, ale kdo to byl? Mad? Ashton? Michael? Kdo? To mi vrtalo v hlavě. Zajímalo mě to. Zvedla jsem tedy pohled. Seděl tam. Upřeně na mě zíral těma jeho zeleno-hnědýma očima. Byl v nich poznat strach. Ale o koho... o mě? Rudé vlasy mu trčely do všech stran.

"Proč jsi tu, ztrácíš se mnou čas" zeptala jsem se ho s menším chraplavým hlasem.
"Mám o tebe starost" odpoví jednoduše.
"Tak to jsi jeden z mála" odpovím mu trošku smutně.
"Nebuď taková" řekne mi, přičemž se musím usmát.
"Můžu?" Ukáže na bílý klavír v rohu místnosti. Pokrčím rameny. To pro něj znamená ano, zasedne na bílou židličku, která je u něj. Začne hrát, mně známou melodii mé oblíbené písničky. See You Again. Do toho začne zpívat. Trochu se zachvěju, ale hned mě to přejde.

Ani si toho nevšimnu a on dohraje písničku. Probudí mě z toho, až když mi mává rukou před obličejem.
"No?" Zeptám se ho.
"Půjdu spát, tak abys mě nehledala" pousmě je se.
"Dobře, dobrou" oplatím mu úsměv.
"Tobě taky" řekne a odejde mi z pokoje. Dojdu si vyčisti zuby, též jdu spát. Přikryji se dekou, otočím se na bok a zavřu oči.

01:37

"Carrie, Car, no tak,..." probudí mě hlasy. Otevřu oči. Stojí přede mnou Mike v pyžamu a klepe se mnou.
"Hm...?" Zeptám se tak trochu víc v polospánku.
"Který pokoj je nejdál od toho Calumovýho?" Zeptá se. Místo odpovědi se ho, ale ptám dál.
"Proč?" Zeptám se.
"Zase mluví ze spaní, nedá se tam spát"
"Hm..." zamyslím se to trochu.
"Asi ten můj, zbývají dva pokoje, jeden je ještě vedle něj, což určitě nechceš, no a druhej, ten je naproti" odpovím mu nakonec.
"Aha, no a-nemůžu spát tady s tebou. Nebo jako u tebe, chápeš?" Zeptá se. Trochu mi to vyrazí dech, protože ho mám ráda, možná víc než ráda, ale taky chci spát...
"Ehm...jo třeba" poklepu na místo vedle mě. Ihned se trošku propadne matrace. Obrátím se k němu zády a doufám, že mě bude ignorovat.
"Car?" Zeptá se mě. Upřímně, teď už nejsem vůbec unavená.
"Ano?" Odpovím mu mile.
"Můžu se tě na něco zeptat?" Další otázka... Povzdechnu si.
"Na co?"
"Proč mi nevěříš?" Zeptá se trochu smutně.
"Já-já nevim, jestli ti věřím nebo nevěřím, já-" nedokončím větu, protože na svých rtech ucítím cizí...

---

Ta škola mě jednou zníčí...omlouvám se, že je to tak pozdě, ale škola je bohužel škola :/ Ohledně toho, teď byla moc ráda, kdyby jste ihned napsali komentář o tom, co si myslíte o příběhu---je to nutný :)) Ale i tak děkuju, za pěkný ohlasy ;)