VAMPÍŘI

KAPITOLA 4

„Omlouvám se," pustila jsme jeho košili a otočila se k němu zády. Nezvládám to a dobře to vím. A je to čím dál tím horší. Viděla jsem kousek minulosti mojí matky ve snu a nevím jak. Kdyby to bylo poprvé tak bych nic neřekla, byla by to jenom náhoda a navíc, kdo by teď nemyslel na minulost. Ale není to poprvé. Už se to stalo. Posledních několik měsíců, od doby, co mamka onemocněla, se mi to stávalo často. Kousky minulosti mojí matky, společné vzpomínky na mého otce, než mi byl rok. A plno dalšího, co souviselo s mojí minulostí. Nikdy jsem neměla přátele, nikdy jsem nepoznala rodinu svého otce. Rodina mojí matky byla mrtvá. A teď když zemřel poslední člověk, ke kterému jsem měla vztah, zmizela i naděje na klidný život.

Ale moje matka by to tak nechtěla. Proto musím být silná. Nenechám si od nikoho rozkazovat o každou kapku krve, budu bojovat, dokud budu moct. Teď už nebudu slabá holčička, která nikoho nemá. Budu silná a o svou existenci budu bojovat.

Z mého dlouhého proslovu sama k sobě mě vyrušila ruka, kterou jsme teď měla na pase, a která mě tahala dozadu, než jsem narazila na Shuova záda. Chtěla jsem ho odstrčit, ale řekla jsem si, že dneska ještě budu ta slabá holčička, jako vzpomínka na minulost. Od zítřka mezi minulostí a současností bude velká čára.

Položila jsem svojí ruku na jeho a snažila se usnout. Byla jsem hodně unavená, ale přesto jsem nemohla usnout. Nebylo to ani noční můrou ani tím jak mě Shu držel kolem pasu. Muselo to být něco jiného. Po nějaké době se mi nakonec usnout podařilo, a k mému štěstí se mi nic z minulosti nezdálo.

***

Probudily mě sluneční paprsky, které mě pálily do očí. Pomalu jsem otevírala oči a před sebou na podlaze viděla svoje věci. Asi tady s ním vážně budu muset pár dní zůstat.

Opatrně jsem ze svého pasu sundala jeho ruku a vstala. Došla jsem k oknu, které jsme následně otevřela. Měl dobrý výhled na celé pozemky. Z tohohle okna se dá vidět úplně všechno. Dýchala jsem čerstvý vzduch do plic a přitom si prohlížela okolí. Bylo tady krásně a ve dne to tady vypadalo mnohem lépe než v noci.

Okno jsem zase zavřela a šla ke svým věcem v koutě pokoje. Vzala jsem si potřebné věci a zamířila do koupelny. Koupelna byla veliká, laděná do bílé až světle modré. Šla jsem k umyvadlu před zrcadlem. Vyčistila jsem si zuby, opláchla si studenou vodou obličej a učesala vlasy do dvou culíků.

Po snídani jsem se vrátila do pokoje. Šla jsem potichu, protože Shu ještě spal. Sedla jsem si do jeho křesla, vzala jsem si sluchátka s mobilem a knížku. Pouštěla jsem si písničky a přitom si četla. Občas jsem se podívala na Shu, jestli už nevstal. Spal hodně dlouho a za tu dobu se ani nepohnul.

Dočetla jsem knížku, vypnula jsem mobil a společně se sluchátky jsem všechno vrátila do tašky. Bylo asi kolem půlnoci, čas na oběd, došla jsem blíž ke spícímu Shuovi a přemýšlela, jestli ho mám vzbudit nebo ne. Nechala jsem ho spát a šla do jídelny na oběd. Všichni už tam byli, samozřejmě kromě Shua a ještě nepřišel Laito. Sedla jsem si na židli vedle Subarua a společně s ostatními začala jíst.

Po obědě jsem šla zpátky do pokoje, doufajíc že už se Shu vzbudil. Když jsem ale vešla do pokoje Shu už tam nebyl. Lehla jsem si na postel a zabořila obličej do polštáře. Po chvíli ležení jsem usnula.

***

Nemocnice. Byla jsem v nemocnici a dívala se z okna do zahrady, kde si občas mohli hrát nemocné děti. Byla to nemocnice v Pekingu, kde jsme se narodila. I když jsem byla ještě malá, když jsme se odstěhovali z Pekingu do Núbie, pamatovala jsme si každý detail.

„Copak je to tady za krásnou holčičku?" slyšela jsem hlas muže kolem dvaadvaceti let. Otočila jsem se a uviděla muže s černými vlasy s hnědými oči. Díval se do postýlky, kde ležela malá holčička, která se musela teď někdy narodit. Vypadala jako já.

„Máte krásnou dceru," ozvala se mladá sestřička ode dveří. Byla to Rose kamarádka mojí matky, u které jsme bydlely a která pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra.

„To máme. Nic šťastnějšího nás potkat nemohlo."

„Máte úplně rudé oči. Neměl byste si dojít k oční, ať vám dá nějaké kapky?"

On se jenom pousmál a řekl: „Není třeba. Dneska jsem toho moc nenaspal. Letadlo mělo zpoždění, ale stejně jsem rád, že jste mě k ní takhle pozdě večer pustili," pořád se usmíval a hladil malou spící holčičku po tváři. Stala jsem pořád u okna. Neměla jsem odvahu dojít až k němu. Poprvé v životě jsme viděla otce. Byla jsem ještě hodně malá, když zemřel, takže jsem byla ráda, že jsme ho mohla vidět. „A je Aika v pořádku?" vyslovit jméno mojí matky, tak opatrně, jakoby se bál, že něco není v pořádku.

„Je v pořádku. Je jenom vyčerpaná, takže spí. Ale musíme vyplnit rodný list vaší dcery. Aika to chtěla nechat na vás a přála si, aby měla příjmení po vás, i když jste se ještě nevzali."

„Řekla, jak by se měla jmenovat?" ptal se otec Rose, aniž by ze své dcery spustil oči.

„Chtěla to nechat na vás," řekla Rose. V obličeji neměla žádné emoce. Dívala se na mého otce jako spíše na vraha než na otce dcery její nejlepší kamarádky.

Otec se na chvíli zamyslel a pak hrdě řekl: „Dobře tedy. Bude se jmenovat Agasume Asuka."