Little Girl [h.s] CZ

TŘICET DEVĚT

"Vyhráli jsme!" křičím, když se můj míček trefí do posledního kelímku protivníků.

"Sakra že jo. My máme skoro všechny kelímky!" plácne si se mnou Lucy a obě propadneme v pořádný záchvat smíchu.

Miluji tu hru.

Zaslechnu hrát neznámou písničku, a i přesto že nemám v plánu tancovat a tanec nemám nijak v oblibě, mé nohy mě táhnou na parket. Než stihnu postřehnout, co se vlastně děje, všimnu si, že sebou táhnu i Lucy, která je překvapená, že jdeme tancovat. Zastavím se někde uprostřed, kde není moc lidí a začnu se pohybovat do rytmu a pokřikovat text písničky - nevím co je to za písničku, ale text znám.

"Páni." řekne Lucy, když písnička skončí, a vydýchává tu dávku adrenalinu, co se v ní nashromáždila.

"Jo." souhlasím s ní a musím se opřít o stůl hned vedle, jinak bych sebou švihla na zem jak shnilá hruška ze stromu.

"Jsi v pohodě?" ptá se vyděšeně Lucy.

Myslím si, že tancovat nebyla nejlepší volba. Motá se mi hlava tak, že nevím, jestli Lucy stojí vpravo, vlevo, nebo uprostřed, protože ji vidím asi osmkrát. Hlava mi třeští tak, ajko by měla každou chvíli explodovat. Potím se a už vůbec se necítím tak skvěle, jako před tancováním.

Vlastně se cítím hrozně, chce se mi brečet a chci jít domů.

To to tak jsem vždycky, když je člověk opilý, že se mu mění nálady jako počasí? Ještě před chvílí jsem to tu milovala, teď to tu nesnáším.

"Potřebuji na vzduch." řeknu a cítím, jak mě někdo podpírá, abych se mohla zvednout. Nejsem schopna identifikovat, kdo to je, ale typuji, že Lucy.

Čerstvý vzduch mě profackuje jen co se objevíme mezi dveřmi a hned jak se mi naskytne příležitost, už zvracím do keřů.

"Oh."

Zaslechnu pár znechucených zvuků lidí okolo, pár smějících se lidí a pár vět typu 'No jo, ta to přehnala.' 'Proč pije, když to neumí?' a tak. Nemám ale čas to vše zpracovávat, mám co dělat, abych si nepozvracela boty.

"Lucy, mohla bys prosím najít mého bráchu?" poprosím ji, ale když se ohlédnu, všimnu si, že tu není. Skvěle, nažene mě do stupidní hry, a když je mi nejhůř, zmizí? Kráva!

Otřu si pusu do rukávu a opřu se o zídku. Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Snažím se se uklidnit a přinutit hlavu, aby se přestala motat, ale jakmile otevřu oči, vše vidím nejméně třikrát.

Když otevřu oči, můj pohled je o něco ostřejší a všechno vidím přesně v počtu, v jakém bych měla. Vidím partu kluků, co stojí v kroužku a dávají si kolovat láhev pravděpodobně s alkoholem. Nedaleko nich stojí holka s klukem, co po sobě šíleně řvou.

A teď vidím spadnout holku na chodníku, protože měla moc velké podpatky a její rovnováha nebyla dostatečně vyvážená na udržení jejího opilého těla. A mám výbuch smíchu. Šílený výbuch smíchu.

Směji se tak moc, že mě mé vlastní nohy neudrží a padnu na zem, těsně vedle mých zvratků.

Z riflí vytáhnu vibrující mobil a na obrazovce se mi ukáže jméno Harry.

"Ahoooooj, Harry." zakřičím do telefonu, a když se na mě všichni podívají jako na debila, dám si ukazováček na rty, nahlas řeknu Shhh rozesměji se.

"Elizabeth, ty jsi opilá?" a jéje, dospělý až příliš kontrolovatelný Harry je tady.

"Ne, jak jsi na to přišel?" snažím se znít vážně, ale v hlavě se mi neustále přehrává ta holka, co se rozplácla na chodníku, a opět vybuchnu v záchvat smíchu.