Little Girl [h.s] CZ

SEDMDESÁT JEDNA

Čekáme ve frontě do backstage už celou věčnost a pořád jsme dost daleko na to, abych kluky snad jenom zahlédla. Nedočkavě přešlapuji z nohy na nohu a tím si od Harryho vysloužím jeden z jeho pošklebků. Nechápu, jak mu může být do smíchu.

"Co?" vyštěknu naštavně, aniž bych naštvaná byla. Nebo teda jsem naštvaná, hodně, ale ne na něj. Jsem naštvaná, že to trvá tak dlouho. Což Harryho rozesměje ještě víc. Jsem prostě od přírody strašně netrpělivý člověk. Čekání na autobus pro mě ještě není taková katastrofa, ale pokud jde o něco, na čem mi opravdu strašně moc záleží, tak mi vadí čekat i...no 1 sekundu.

Jemně mě palcem pohladí po tváři a já si pak stoupnu na špičky a políbím ho. Nevím jak dlouho polibek trvá, ale přerušíme ho až poté, co nám slečny v řadě za námi dost neslušně řeknou, abychom se kurva posunuli, nebo nás předběhnou. S výbuchem smíchu se posuneme asi o metr, což vypovídá o tom, že jsme se posunuli nejméně o tři lidi.

Abych zabila čas projedu všechny sociální sítě a informuji mamku, že čekáme v řadě do backstage, ale že samotný koncert byl naprosto úžasný a že je to nejlepší den mého života. Ona mi na to odpoví smajlíkem a slovy 'To jsem ráda.'. Telefon zase schovám do přední kapsy a netrpělivě vyčkávám až na nás vyjde řada.

-

Konečně na nás došla řada a já bych se nejradši do toho zákulisí rozběhla jak malé děcko, co běží do Disneylandu, ale ovládnu se a jdu po boku Harryho za bodyguardem, který nás vede za klukama. Ti tam stojí v řadě a jde na nich vidět, že už mají něco málo popito. Zeširoka se usměji, když se na mě Matty podívá. Než nás k nim ale pustí úplně, musí nás prohledat a hlavně zkontrolovat, zda máme pravé lístky. To si ověří jednoduše čtečkou během pár vteřin, ale to prohledávání trvá o hodně déle.

Na nic nečekám, na nic se neptám, nic neříkám, prostě jdu okamžitě k Mattymu a obejmu ho. To on samozřejmě nečeká, a já se jen v duchu modlím, aby neměl tu jeho náladu, kdy se s fanoušky objímat nechce, a aby mě neodstrčil. On mi ale obmotá ruce kolem mého pasu a přitiskne si mě na svoji hruď ještě těsněji. Objímáme se dlouho, protože ho nechci pustit, ale když už se teda odtáhneme, dojdu obejmout ostatní kluky, které už sice neobjímám s takovou intenzitou jako Mattyho, ale i tak je pevně stisknu.

"Ahoj." pozdravím konečně.

"Ahoj." pozdraví mě George a zasměje se.

"Ty jsi ta, co znala každičké slovo našich písniček, že ano? Viděl jsem tě v publiku." on si mě pamatuje? Adam si mě pamatuje? No tak to mě poser!!!

Zběsile začnu přikyvovat a kluci se rozesmějou.

"Poslouchám vás už hodně dlouho. A když vyšlo vaše album, měsíc jsem neposlouchala nic jiného." zasměju se, když si na to vzpomenu, jak jsem to album měla pořád na repeat a jelo mi to pořád a pořád a pořád dokola. Louis z toho mohl zešílet.

"Jaká je tvoje nejoblíbenější písnička?" zeptá se mě Matty a mně to v hlavě okamžitě začne šrotovat. Mlčím až příliš dlouho. Ale dává mi na čas, v klidu se napije vína ze své skleničky a upřeně mě pozoruje s nepatrným úsměvem na tváři.

"Ehhh, no...to je strašně těžký říct, protože jich mám víc, ale všeobecně je moje nejoblíbenější asi Robbers."

"Proč?" zeptá se okamžitě Matty a opět mě zaskočí.

"Líbí se mi ten schovaný význam té písně. Nejdříve jsem si prostě myslela, že to je vykrádání obchodů, protože k tomu je i ten klip, ale pak jsem to začala vnímat z jiného pohledu. To, jak se tam snažíš říct, že láska může být prostě strašný zloděj a okrást nás dá se říct o všechno. Jak se dva zamilovaní lidi navzájem okrádají o štěstí a šance, které jim tento svět nabízí. Nemůžou se vlastně posunout dál v jejich životě, protože jsou tak hluboce - až nemocně zamilovaní a...." řeknu téměř na dva nádechy, jak jsem do toho zapálená. Znervózním, když uvidím jejich výrazy.